V mém oblíbeném seriálu Teorie velkého třesku je scéna, kdy hlavním hrdinům ukradnou na poušti auto. Kluci se mezi sebou chvíli dohadují a pak řekne Sheldon takřka legendární hlášku: "Teď už jenom zbývá na někoho svalit vinu... Tak ti teda dík Raji!"
Do této věty lze, s trochou nadsázky, shrnout celé české (potažmo československé) dějiny. Na jednu stranu bychom se tomu mohli zasmát a říct si, že je to vlastně jen taková legrace. Na tu druhou si ovšem neuvědomujeme, jak moc právě této mentalitě a právě tomuto uvažování vděčíme za současný marasmus. Tomáš Garrigue Masaryk by dnešní dobu velmi pravděpodobně označil za krizi morální. A počátek této morální krize, tohoto marasmu, musíme hledat právě v naší národní mentalitě.
Plně si uvědomuji o jak velkou generalizaci se jedná. Stejně tak vím, že spousta občanů této země takto neuvažuje. Jenže, pokud se budeme bavit o "většině" tohoto národa musíme smutně konstatovat: Snaha svalit vinu za naše neúspěchy, prohry a morální selhání na "ty druhé", je českému národu zcela vlastní. A dovedla nás do éry "Babišismu".
Už v Kosmově kronice se dozvídáme, za co všechno mohou Němci. Dalimil (tak řečený) se svojí kronikou v tom úspěšně pokračuje. V průběhu Husitských válek na nás neustále útočí nejen "ti zlí Němci", ale už i církev (prapůvod toho, proč ji nemáme rádi). A poté následuje "slavné", čtyři stovky let dlouhé, "temno" ve kterém zažijeme "největší porážku naší historie", tu na Bílé hoře. Doba "úpění" pod habsburským jhem. Od roku 1918 si vybojujeme na dvacet let svobodu a následuje další útlak. Opět německý a poté (poprvé) ruský (sovětský/komunistický). Svoboda ale ani nyní netrvá nijak dlouho a než se nadějeme už opět "úpíme" pod zlým Bruselem.
Zkusme si nyní několik z výše zmíněných bodů zasadit do historického kontextu a podívejme se na fakta. V době Přemyslovců byly vzájemné boje mezi Čechy a Němci zcela běžné a střídavě si začínala tu jedna, tu druhá strana. Husitské války byly ve skutečnosti občanskou válku mezi kališníky a katolíky, kdy si jedna či druhá strana zvala na pomoc "cizáky". Habsburky si na český trůn zvolila česká šlechta. Na Bílé hoře nebojovali ani tak Češi, jako spíše němečtí žoldáci. V průběhu "úpění" pod Rakouskem se z nás stala jedna z nejbohatších oblastí v Evropě a průmyslová velmoc. Během první republiky jsme sice měli svobodu (ve skutečnosti za ni bojovalo kolem stovky tisíc legionářů), ale jen pro sebe. Pro Čechy a trochu pro Slováky. Z ostatních národů, jež po staletí žily v naší české kotlině jsme udělali takřka občany druhé kategorie. A na to také náš stát doplatil.
Po válce jsme si úspěšně (na rozdíl od kupříkladu Poláků) a s radostí zvolili komunisty. Jásali, když se Klement vrátil z Hradu. Nyní budu celých čtyřicet let tak trochu symbolizovat na procesu s Miladou Horákovou.
Miladu Horákovou totiž nezavraždil Gottwald, Urválek ani Brožová-Polednová. Miladu Horákovou nezavraždili komunisté ani Rusové. Miladu Horákovou zavraždili Češi a Slováci. Plně si uvědomuji, jak je takové tvrzení kontroverzní a jak moc nekonvenuje našemu současnému pohledu na vlastní minulost, ale zároveň vím, že je nezbytně nutné si tuto hrůznou skutečnost přiznat.
Doktorka Horáková by nebyla zavražděná, pokud by si tak usmyslel Gottwald a chtěli to vykonat pouze Urválek s Brožovou-Polednovou. Paní Milada byla zavražděna 2,2 miliony Čechoslováků, kteří zvolili KSČ v roce 1946 a i nadále ji podporovali. Nehledě na další stovky tisíc Čechoslováků, jež sice KSČ přímo nevolili, ale její myšlenky podporovali.
Tito lidé z úřadů, dolů, továren a montoven. Švadleny, šičky, obuvníci a krejčí. Ti všichni posílali ze svých pracovišť tisíce rezolucí požadujíc trest smrti. Chtěli poslat na popraviště lidi, o kterých prakticky nic neslyšeli, mnohdy ani neznali jejich jména. Jen si přečetli či se doslechli, že jsou obvinění.
Zkuste si to představit. Slyšíte v rádiu o tom, že se chystá proces. Pak přijdete do práce a tam za vámi přijdou, ať podepíšete rezoluci, která požaduje pro obviněné (jejichž jména jste slyšeli poprvé ráno v rádiu) trest smrti. A vy to, s radostí, bez jakéhokoli nátlaku, podepíšete a po vynesení rozsudku se radujete, jak náš "národ" s touto "zlotřilou chamradí" zúčtoval. Lidé, jež jste na šibenici poslali i vy, jsou popravení, ale vy si žijete v klidu dál. Jakoby se nic nestalo. Je to šílené. A ještě strašnější je uvědomit si, že takhle to opravdu bylo.
Když dnes vzpomínáme na dobu před rokem 1989 vždy a vše podáváme tak, jako by nám ublížili Sověti/Rusáci a komunisté. Zcela zapomínáme na to, kdo KSČ zvolil. To nebyli jen komunisté a už vůbec ne Rusové.
Ale ze všeho nejdůležitější je uvědomění, že "ti zlí komunisté" byli Češi a Slováci. Komunista není národnost ani rasa. Komunistou se člověk nerodí, ale stává. A miliony z nás se jimi stalo. Byli to Češi a Češky, Slovenky a Slováci.
Dokud tohle nepochopíme, nikdy se z minulosti nepoučíme. Možná ale bude jen stačit, když přestaneme neustále svalovat vinu na všechny ostatní.
Do této věty lze, s trochou nadsázky, shrnout celé české (potažmo československé) dějiny. Na jednu stranu bychom se tomu mohli zasmát a říct si, že je to vlastně jen taková legrace. Na tu druhou si ovšem neuvědomujeme, jak moc právě této mentalitě a právě tomuto uvažování vděčíme za současný marasmus. Tomáš Garrigue Masaryk by dnešní dobu velmi pravděpodobně označil za krizi morální. A počátek této morální krize, tohoto marasmu, musíme hledat právě v naší národní mentalitě.
Plně si uvědomuji o jak velkou generalizaci se jedná. Stejně tak vím, že spousta občanů této země takto neuvažuje. Jenže, pokud se budeme bavit o "většině" tohoto národa musíme smutně konstatovat: Snaha svalit vinu za naše neúspěchy, prohry a morální selhání na "ty druhé", je českému národu zcela vlastní. A dovedla nás do éry "Babišismu".
Už v Kosmově kronice se dozvídáme, za co všechno mohou Němci. Dalimil (tak řečený) se svojí kronikou v tom úspěšně pokračuje. V průběhu Husitských válek na nás neustále útočí nejen "ti zlí Němci", ale už i církev (prapůvod toho, proč ji nemáme rádi). A poté následuje "slavné", čtyři stovky let dlouhé, "temno" ve kterém zažijeme "největší porážku naší historie", tu na Bílé hoře. Doba "úpění" pod habsburským jhem. Od roku 1918 si vybojujeme na dvacet let svobodu a následuje další útlak. Opět německý a poté (poprvé) ruský (sovětský/komunistický). Svoboda ale ani nyní netrvá nijak dlouho a než se nadějeme už opět "úpíme" pod zlým Bruselem.
Zkusme si nyní několik z výše zmíněných bodů zasadit do historického kontextu a podívejme se na fakta. V době Přemyslovců byly vzájemné boje mezi Čechy a Němci zcela běžné a střídavě si začínala tu jedna, tu druhá strana. Husitské války byly ve skutečnosti občanskou válku mezi kališníky a katolíky, kdy si jedna či druhá strana zvala na pomoc "cizáky". Habsburky si na český trůn zvolila česká šlechta. Na Bílé hoře nebojovali ani tak Češi, jako spíše němečtí žoldáci. V průběhu "úpění" pod Rakouskem se z nás stala jedna z nejbohatších oblastí v Evropě a průmyslová velmoc. Během první republiky jsme sice měli svobodu (ve skutečnosti za ni bojovalo kolem stovky tisíc legionářů), ale jen pro sebe. Pro Čechy a trochu pro Slováky. Z ostatních národů, jež po staletí žily v naší české kotlině jsme udělali takřka občany druhé kategorie. A na to také náš stát doplatil.
Po válce jsme si úspěšně (na rozdíl od kupříkladu Poláků) a s radostí zvolili komunisty. Jásali, když se Klement vrátil z Hradu. Nyní budu celých čtyřicet let tak trochu symbolizovat na procesu s Miladou Horákovou.
Miladu Horákovou totiž nezavraždil Gottwald, Urválek ani Brožová-Polednová. Miladu Horákovou nezavraždili komunisté ani Rusové. Miladu Horákovou zavraždili Češi a Slováci. Plně si uvědomuji, jak je takové tvrzení kontroverzní a jak moc nekonvenuje našemu současnému pohledu na vlastní minulost, ale zároveň vím, že je nezbytně nutné si tuto hrůznou skutečnost přiznat.
Doktorka Horáková by nebyla zavražděná, pokud by si tak usmyslel Gottwald a chtěli to vykonat pouze Urválek s Brožovou-Polednovou. Paní Milada byla zavražděna 2,2 miliony Čechoslováků, kteří zvolili KSČ v roce 1946 a i nadále ji podporovali. Nehledě na další stovky tisíc Čechoslováků, jež sice KSČ přímo nevolili, ale její myšlenky podporovali.
Tito lidé z úřadů, dolů, továren a montoven. Švadleny, šičky, obuvníci a krejčí. Ti všichni posílali ze svých pracovišť tisíce rezolucí požadujíc trest smrti. Chtěli poslat na popraviště lidi, o kterých prakticky nic neslyšeli, mnohdy ani neznali jejich jména. Jen si přečetli či se doslechli, že jsou obvinění.
Zkuste si to představit. Slyšíte v rádiu o tom, že se chystá proces. Pak přijdete do práce a tam za vámi přijdou, ať podepíšete rezoluci, která požaduje pro obviněné (jejichž jména jste slyšeli poprvé ráno v rádiu) trest smrti. A vy to, s radostí, bez jakéhokoli nátlaku, podepíšete a po vynesení rozsudku se radujete, jak náš "národ" s touto "zlotřilou chamradí" zúčtoval. Lidé, jež jste na šibenici poslali i vy, jsou popravení, ale vy si žijete v klidu dál. Jakoby se nic nestalo. Je to šílené. A ještě strašnější je uvědomit si, že takhle to opravdu bylo.
Když dnes vzpomínáme na dobu před rokem 1989 vždy a vše podáváme tak, jako by nám ublížili Sověti/Rusáci a komunisté. Zcela zapomínáme na to, kdo KSČ zvolil. To nebyli jen komunisté a už vůbec ne Rusové.
Ale ze všeho nejdůležitější je uvědomění, že "ti zlí komunisté" byli Češi a Slováci. Komunista není národnost ani rasa. Komunistou se člověk nerodí, ale stává. A miliony z nás se jimi stalo. Byli to Češi a Češky, Slovenky a Slováci.
Dokud tohle nepochopíme, nikdy se z minulosti nepoučíme. Možná ale bude jen stačit, když přestaneme neustále svalovat vinu na všechny ostatní.