Gavinny píše blog

Nedlouho po Velké říjnové socialistické revoluci, se ruští bolševici rozhodli, že prakticky ze dne na den vytvoří novou, socialistickou společnost. Mimo jiné tím, že zdevalvují rubl a vše bude na příděl. Zápis v deníku profesora Petrohradské univerzity Vasilije Vodovozova z 3. prosince 1920: "Popíši svůj den, ne že by šlo o detaily nějak zvlášť zajímavé, ale jsou typické pro život téměř každého člověka, s výjimkou několika nejvyšších. Dnes jsem vstal v devět ráno. Nemá cenu vstávat dřív, protože je tma a domovní světla nesvítí. Není prakticky čím topit. Služku již nemáme. Musel jsem rozehřát samovar, postarat se o nemocnou ženu (leží se španělskou chřipkou) a nanosit do kamen. Vypil jsem trochu kávy z ovsa, bez mléka a bez cukru. Jinak to už dnes není možné a snědl krajíc chleba z bochníku, který jsme koupili před čtrnácti dny za 1 500 rublů. Namazal jsem si ho kouskem másla, a tak jsem na tom byl lépe než mnozí jiní. V jedenáct jsem mohl vyrazit. Jenomže jsem měl po takové snídan

Dne 6. června 1944 se začala vojska Spojenců vyloďovat v Normandii. Události sledovala, prostřednictvím vysílání BBC, celá Evropa. Po takřka pěti letech války ucítili lidé šanci na vítězství. A stejně tak doufal Zadní dům v ulici Prinsengracht v Amsterdamu. Tento článek nebude ničím konkrétním výjimečné či objevné. Nepůjde o fakta, o kterých většina lidí zatím neslyšela. Pouze bych Vám chtěl zprostředkovat, na základě zápisků z deníku Annne Frank, jak Evropané vnímali a sledovali první dny po vylodění v Normandii. Věřím, že s podobnými nadějemi dnes sledují novinky z fronty prakticky všichni Ukrajinci. A my s nimi. Tak, jako v roce 1944, se i dnes lidé radují z každé osvobozené vesnice, z každého, byť nepatrného, vojenského úspěchu. A věří, že úspěch přinese konec strašlivé války. Výběr ze zápisu v deníku ze dne 6. června 1944: "This is D-Day," oznámilo ve dvanáct hodin anglické rádio, a právem! "This is the day," invaze začala! Dnes ráno v osm hodin hlásili Angliča

Za kolébku fašismu je dnes považována Itálie a za kolébku nacismu zase Německo. Z hlediska názvosloví je to zajisté pravda, avšak fakticky vzato se první fašistické, masivně lidové, organizované a antisemitské hnutí objevilo v Rusku. V důsledku katastrofálního vývoje a následné porážky v rusko-japonské válce z let 1904-1905, propukla v Rusku revoluce. Trůn Mikuláše II. se sice otřásal v základech, avšak díky chytrým ústupkům a vydatné pomoci premiéra Sergeje Witteho carský režim tuto zkoušku ustál. Revoluce, ač neúspěšná, byla ovšem velmi násilná. A to z obou stran. Revolučně naladění dělníci, burcovaní socialistickou propagandou napadali majitele továren a podpalovali jejich domy. Revoluční rolníci zase útočili na velkostatkáře a zapalovali jejich statky. Odveta represivních složek ruského státu byla krutá a brutální. Kozáci pořádali nájezdy na vzbouřené vesnice, pálili rolníkům úrodu, znásilňovali všechny ženy ve vesnicích a muže vraždili. Vypadalo to, že spirála násilí snad nikdy ne

Gulag. Glavnoje upravlenije lagere. Stovky táborových komplexů. Přes 20 milionů vězňů a vězenkyň. Miliony obětí. Více než 30 let existence. Přesto o nich skoro nic nevíme. A už vůbec neznáme příběhy obětí. Snad každý žák základních škol zná názvy jako Osvětim, Treblinka, Mauthausen či Dachau. A je to tak správně. Avšak, zkuste položit, prakticky komukoli, otázku: Jaké znáš gulagy? Má zkušenost je trýznivá. Skoro nikdo neslyšel o Soloveckých ostrovech, Vokrutě či Kolymě. A přitom osudy lidí, kteří těmito tábory prošli či zde zemřeli, nejsou o nic méně tragické než osudy obětí z Osvětimi. Pojďme si připomenout alespoň pár lidských příběhů. Příběhů lidí, kteří strávili mnohdy desítky let v pekle na zemi a často se z něj ani nevrátili. Peklem byla už samotná cesta do gulagu. Většinou to probíhalo tak, že u zatčeného zabušila kolem čtvrté ranní NKVD, a ještě v polospánku jej sebrala. Mnohdy si takový člověk nezvládl ani sbalit vše potřebné. Poté byl naložen do vlaku a poslán někam na Sibiř

Stále se najdou lidé, kteří vzývají Lenina a obdivují jej. Prý nebyl jako Stalin. Ukažme si, na základě dopisů, telegramů, rozkazů či memoárů, že šlo o člověka plného nenávisti, krutosti a zbabělosti. Pro dnešní článek jsem úmyslně zvolil jiný formát, než jaký používám obvykle. Nebudeme se snažit Lenina "usvědčit" historickými fakty z knih, které desetiletí po jeho smrti napsali západní, "imperialističtí" a "kapitalističtí" historici. Půjdeme na to jinak. Budeme výhradně používat dopisy a telegramy, které napsal sám Lenin. Budeme citovat jeho nejbližší a nejvěrnější soudruhy. A budeme zmiňovat výhradně ty rozkazy, které Lenin osobně podepsal. Nic víc totiž ani není potřeba. Již v roce 1904 označil Lev Trockij Lenina za novodobého Robespierra, protože celý svět a všechny lidi dělil jen na ostré protipóly: My a oni. Vytvořil si vlastní dualismus, ve kterém všichni "my" byli přátelé a všichni "oni" byli nepřátelé. Kompromis pro něj neexist

V minulém článku jsme se dostali do roku 1923, kdy bolševikům v důsledku hladomorů nezbylo než s akcemi proti kulakům na čas přestat. Nyní však přichází na scénu Stalin a chce "dílo" dokončit. Druhá polovina 20. let 20. století byla v Sovětském svazu dobou strachu. Na první pohled nastalo po časech války a následné občanské války ticho a klid. Ale všichni cítili, že se něco vznáší ve vzduchu a tento klid je pouze dočasný. Největší obavy měli právě zemědělci. Stalin v průběhu 20. let vytrvale upevňoval svou moc, přičemž je nutno poznamenat, že jeho tehdejší moc a pozice nebyla ani zdaleka tak jistá a pevná, jak se nám z dnešního pohledu může zdát, a systematicky se připravoval na uskutečňování svých plánů. Na rozdíl od Lenina byl Stalin mnohem větší pragmatik a uvědomoval si, že úplná změna společnosti, kterou chtěl Lenin provést během pár let, se musí provádět postupně a důsledně: Nejprve vytvořit po celé zemi buňky OGPU (předchůdce NKVD), zajistit si nejen ve všech velkých m

Žádná konkrétní skupina obyvatel si od bolševiků nevysloužila tolik nenávisti, jako kulaci. Symbolizovali vše, co Lenin nenáviděl: Samostatnost, soukromé vlastnictví a nezávislost. Úvodem je třeba říci, že dnešní článek nemá ambici vylíčit tragédii kulaků v Sovětském svazu v celém rozsahu. Není to totiž možné. Nestačilo by na to ani dvacet článků a možná ani celá kniha. Místo toho se zaměříme na pár konkrétních příběhů ukazujíc bolševickou zvůli. Ruští bolševici začali likvidovat tradiční uspořádání venkova již pár měsíců poté, co se dostali k moci a v této snaze pokračovali až do konce 30. let. Na Ukrajině probíhalo přesídlování zemědělců dokonce ještě koncem let čtyřicátých. Stalin tedy jen navázal na činy Lenina. Nenávist Lenina ke kulakům si dobře ukážeme na několika instrukcích, které horlivě uděloval čekistům: "Nemilosrdná válka proti kulakům! Smrt jim!" "Nemilosrdný masový teror proti kulakům, popům a bělogvardějcům. Všechny podezřelé zavřete do táborů!" &quo

Bezprostředně po konci druhé světové války v Evropě začal Sovětský svaz budovat mýtus o slavném vítězství ve Velké vlastenecké válce. A dnešní Rusko v díle zdárně pokračuje. Je na čase tento mýtus vyvrátit. Na počátku roku 1945 si již Josif Stalin dobře uvědomoval, že se nepodaří naplnit jeho dávný sen o komunistické Eurasii "od Lisabonu po Vladivostok". Začal proto čím dál více svého času a energie věnovat do příprav poválečného uspořádání Evropy a taktéž Sovětského svazu. Velký vůdce věděl, že v příštích měsících se do jeho země vrátí miliony vojáků, kteří jednak poznali Evropu a život v ní a jednak je válka odnaučila to, co Stalin učil obyvatele SSSR tak dlouho, a tak úspěšně. Bát se. Z vystrašených mladých kluků se na frontě stali muži. Stalin byl velmi vzdělaný člověk a uvědomoval si, že něco podobného již Rusko jednou zažilo. To, když se z tažení po Evropě vrátili carští vojáci po konci napoleonských válek. Tito lidé "načuchnutí" evropanstvím způsobovali v car

Po německém útoku na Sovětský svaz museli jeho obyvatelé čekat dvanáct dní, než k nim Stalin poprvé promluvil. Prostřednictvím rádia tak Stalin učinil až 3. července 1941. A odsoudil statisíce lidí k smrti. "V případě nuceného ústupu Rudé armády musí být evakuován celý vozový park. Nepříteli nesmí být ponechána jediná lokomotiva, jediný železniční vagón, ani jeden bochník chleba, ani jeden litr paliva. Kolchozníci musí odehnat veškerý dobytek a odevzdat veškeré obilí. Dobytek a obilí převezmou státní orgány a přepraví je do týlu. Veškerý cenný majetek, barevné kovy, obilí, potraviny, pohonné hmoty a které není možné evakuovat, je zapotřebí bez prodlení a bez milosti zničit." Když soudruh Stalin oznámil, že desítkám milionů lidí na území, které obsazuje či brzy obsadí Wehrmacht, nesmí zůstat vůbec nic a oni tak nebudou mít z čeho žít a co jíst, vyslovil sovětský vládce požadavky, které na tyto lidi má a které musí plnit: "V oblastech, které obsadil nepřítel, musí okamžitě

Nepředstavitelných zločinů se na zajatých vojácích Rudé armády a civilistech na okupovaných územích SSSR dopustilo nacistické Německo. O to tragičtější je osud těchto lidí po návratu do vlasti. Abychom naplno pochopili rozměr této tragédie, musíme si na úvod říct několik čísel. V průběhu druhé světové války padlo do německého zajetí kolem 4,5 milionu vojáků Rudé armády. Zhruba 4,8 milionu sovětských civilistů bylo během války deportováno do Německa na nucené práce. Zajetí v německých táborech nepřežily více než 2 miliony rudoarmějců. Během nucených prací zemřelo asi 1,3 milionu sovětských občanů. Po válce se do SSSR vrátilo ze zajetí kolem 1,8 milionu vojáků a přes 3,5 milionu civilistů. V Evropě pak zůstalo asi 600 tisíc lidí. Sovětští vojáci a civilisté, kteří měli dostatečné množství sil, energie a štěstí, aby přežili zajetí, však nečekalo, stejně jako střední a východní Evropu, žádné osvobození. Právě naopak. Bylo na ně pohlíženo jako na zrádce, kolaboranty a nepřátelské agenty. Te