Hned na úvod si pojďme ujasnit dvě věci. Zaprvé: Hnutí ANO vyhraje příští volby do Poslanecké sněmovny. A zadruhé: Pokud půjdou všechny opoziční strany do voleb samostatně, nebude se jednat o nic jiného, než o pomalou a bolestivou cestu na porážku.
Veškeré kroky a činy, nejen opozičních stran, ale především voličů opozičních stran nutně musejí vycházet z těchto dvou premis. Nedejme na silácká slova Ivana Bartoše nebo Petra Fialy, že Babiš je porazitelný a že to budou právě oni, kdo jej porazí. Ani na vteřinu nepochybuji o tom, že tomu sami nevěří.
Zároveň jsme, po několika málo měsících naděje, svědky toho, jak velké rozbroje a rozpory mezi opozičními stranami panují. Z toho těží jen a pouze ANO. Andrej Babiš počítá s tím, že "se nic nestane."
Nyní se podívejme na náš problém z globálního pohledu. Všude na světě, od Japonska po USA, vyhrávají populisté. A to i přesto, že takřka nikde nemají většinu voličů. Několik příkladů:
Ve volbách do britské Dolní sněmovny získaly strany prosazující Brexit 45,6 % hlasů.
V americký prezidentských volbách získal Donald Trump o takřka tři miliony méně hlasů než Hillary Clinton.
Ve volbách do polského Sejmu získal PiS 43,5 % a v těch předchozích dokonce jen 37,5 % hlasů, přesto měl (má) v obou případech většinu mandátů.
A aktuálně to v blížících se volbách do Národní rady na Slovensku vypadá tak, že Smer, po všech možných i nemožných aférách, vraždě novináře a naprosto neuvěřitelnému propojení byznysu, mafie s politikou opět zvítězí a s pomocí nacionalistů a fašistů sestaví vládu.
Všechny tyto události mají jednoho společného jmenovatele, který platí i pro naši situaci, tedy:
Na straně A (většinou konzervativně-populistické partaje) je silný lídr (či silná strana), za kterým pevně stojí velká část veřejnosti ať se děje, co se děje.
Na straně B (většinou liberální partaje) je velká spousta malých stran (či rozhádaných kandidátů) a méně výrazných lídrů, za kterými ovšem stojí ještě větší skupina lidí, než za stranou A.
Přesto strana A všude vítězí. Navzdory tomu, že nemá podporu většiny veřejnosti. Důvod je přitom prostý. Volební systémy, který vždy zvýhodňují jednotu na úkor pestrosti. Zároveň platí, že tento volební systém nemůže strana B změnit, protože nemá většinu a stávající volební systém straně A naprosto vyhovuje.
Zbývá tedy jediné východisko. Přizpůsobit se tomuto systému. A je potřeba začít nikoli u politických stran, ale u voličů. Voliči konzervativně-populistických stran nehledají u svých kandidátů dokonalost, čistotu, noblesu a spoustu dalších ctností, jež by měl správný politik mít. Hledají silného lídra, který "se za ně postaví" a "bude hájit jejich zájmy". Stejně tak je nijak nezajímají názorové rozpory ve straně a vnitrostranický politický boj. Nechme stranou, jak daleko jsou slova těchto kandidátů od reality všedního dne.
Na druhé straně mají voliči liberálních stran naprosto nerealistické požadavky na své kandidáty. Aby mohli "svého" kandidáta či stranu volit, musí se s ním naprosto shodnout. V otázkách ekonomických, společenských, ekologických ale i historických. Naprosto běžně jsme na sociálních sítích ale i klasické diskuzi svědky toho, jak zapřísáhlí odpůrci ANO hořekují nad tím, jak nemůžou volit ODS, protože je proti ekologii, TOP 09, protože je tam Kalousek, STAN, protože ti zase Topku zradili, Lidovce, protože ti před lety podpořili vládu s ANO a ani Piráty, protože jsou moc levicoví.
Této situace se pokoušejí využít stále nové a nové subjekty, které vznikají. Ovšem, ani tyto subjekty to nemají u výše zmíněných voličů jednoduché. Hlas Pavla Teličky je nevolitelný, protože Telička byl s ANO a Eso Jaromíra Štětiny je také nevolitelné, protože se rozešel s Topkou. Takže teď se do toho opře Jan Čižinských a jeho Tři tisíce statečných... A dopadne úplně stejně.
Nároky liberálních voličů jsou zkrátka tak vysoké, že způsobí opětovné vítězství hnutí ANO v dalších volbách. Pokud tedy tito voliči hřímají na "své" politiky a dávají jim současný marasmus za vinu, měli by se v prvé řadě podívat do zrcadla. Tam uvidí jednoho z viníků této situace.
Veškeré kroky a činy, nejen opozičních stran, ale především voličů opozičních stran nutně musejí vycházet z těchto dvou premis. Nedejme na silácká slova Ivana Bartoše nebo Petra Fialy, že Babiš je porazitelný a že to budou právě oni, kdo jej porazí. Ani na vteřinu nepochybuji o tom, že tomu sami nevěří.
Zároveň jsme, po několika málo měsících naděje, svědky toho, jak velké rozbroje a rozpory mezi opozičními stranami panují. Z toho těží jen a pouze ANO. Andrej Babiš počítá s tím, že "se nic nestane."
Nyní se podívejme na náš problém z globálního pohledu. Všude na světě, od Japonska po USA, vyhrávají populisté. A to i přesto, že takřka nikde nemají většinu voličů. Několik příkladů:
Ve volbách do britské Dolní sněmovny získaly strany prosazující Brexit 45,6 % hlasů.
V americký prezidentských volbách získal Donald Trump o takřka tři miliony méně hlasů než Hillary Clinton.
Ve volbách do polského Sejmu získal PiS 43,5 % a v těch předchozích dokonce jen 37,5 % hlasů, přesto měl (má) v obou případech většinu mandátů.
A aktuálně to v blížících se volbách do Národní rady na Slovensku vypadá tak, že Smer, po všech možných i nemožných aférách, vraždě novináře a naprosto neuvěřitelnému propojení byznysu, mafie s politikou opět zvítězí a s pomocí nacionalistů a fašistů sestaví vládu.
Všechny tyto události mají jednoho společného jmenovatele, který platí i pro naši situaci, tedy:
Na straně A (většinou konzervativně-populistické partaje) je silný lídr (či silná strana), za kterým pevně stojí velká část veřejnosti ať se děje, co se děje.
Na straně B (většinou liberální partaje) je velká spousta malých stran (či rozhádaných kandidátů) a méně výrazných lídrů, za kterými ovšem stojí ještě větší skupina lidí, než za stranou A.
Přesto strana A všude vítězí. Navzdory tomu, že nemá podporu většiny veřejnosti. Důvod je přitom prostý. Volební systémy, který vždy zvýhodňují jednotu na úkor pestrosti. Zároveň platí, že tento volební systém nemůže strana B změnit, protože nemá většinu a stávající volební systém straně A naprosto vyhovuje.
Zbývá tedy jediné východisko. Přizpůsobit se tomuto systému. A je potřeba začít nikoli u politických stran, ale u voličů. Voliči konzervativně-populistických stran nehledají u svých kandidátů dokonalost, čistotu, noblesu a spoustu dalších ctností, jež by měl správný politik mít. Hledají silného lídra, který "se za ně postaví" a "bude hájit jejich zájmy". Stejně tak je nijak nezajímají názorové rozpory ve straně a vnitrostranický politický boj. Nechme stranou, jak daleko jsou slova těchto kandidátů od reality všedního dne.
Na druhé straně mají voliči liberálních stran naprosto nerealistické požadavky na své kandidáty. Aby mohli "svého" kandidáta či stranu volit, musí se s ním naprosto shodnout. V otázkách ekonomických, společenských, ekologických ale i historických. Naprosto běžně jsme na sociálních sítích ale i klasické diskuzi svědky toho, jak zapřísáhlí odpůrci ANO hořekují nad tím, jak nemůžou volit ODS, protože je proti ekologii, TOP 09, protože je tam Kalousek, STAN, protože ti zase Topku zradili, Lidovce, protože ti před lety podpořili vládu s ANO a ani Piráty, protože jsou moc levicoví.
Této situace se pokoušejí využít stále nové a nové subjekty, které vznikají. Ovšem, ani tyto subjekty to nemají u výše zmíněných voličů jednoduché. Hlas Pavla Teličky je nevolitelný, protože Telička byl s ANO a Eso Jaromíra Štětiny je také nevolitelné, protože se rozešel s Topkou. Takže teď se do toho opře Jan Čižinských a jeho Tři tisíce statečných... A dopadne úplně stejně.
Nároky liberálních voličů jsou zkrátka tak vysoké, že způsobí opětovné vítězství hnutí ANO v dalších volbách. Pokud tedy tito voliči hřímají na "své" politiky a dávají jim současný marasmus za vinu, měli by se v prvé řadě podívat do zrcadla. Tam uvidí jednoho z viníků této situace.