Mám rád symboliku. Umožňuje úžasnou věc. Na jedné, často drobné události či skutku, dovede ukázat v plné nahotě velmi komplexní problém. Zrovna dnes se jedna taková událost udála. Stanislav Křeček byl zvolen ombudsmanem.
Pevně věřím v inteligenci a znalosti čtenářů tohoto blogu, takže se nebudeme nijak zdržovat charakteristikou Křečka (či snad jeho názory) a přejdeme rovnou k pointě.
Země, ve které je Stanislav Křeček zvolen ombudsmanem, je nemocná země. Pracovně bych dvě, těžce infekční choroby, jež zasáhly obyvatele této země, nazval jako Zemanobundus a Babišobundus. Skutečný problém nastal v momentě, kdy se obě choroby zkřížily. A to už je šest let.
Za tu dobu jsme svědky, jak tato infekční choroba postupně pohlcuje celou zemi. Přitom to začalo zdánlivě nenápadně. Vykastroval se lustrační zákon, lež se stala normou a útoky na svobodná média denní záležitostí. Málokdo si toho všímal. Takřka nikdo na to neupozorňoval. Občané hrubli, politici hrubli. Pěkně ruku v ruce.
Než jsme se nadáli a opozice vzpamatovala z prohraných parlamentních i prezidentských voleb, mělo hnutí ANO takřka 30 % a Zeman stačil urazit půlku republiky. Postupem let, jak plynuly jednotlivé volby a události (donášení StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, volby 2017 a 2018 etc.), občané začali ztrácet důvěru ve všechny klíčové instituce demokratického státu.
Policii podlomily nohy kauzy zahrané do autu, výměny na klíčových postech nebo nesystematické slučování různých odborů. Justice na tom nebyla o nic lépe. Zažila mnoho těžkých kauz, po kterých je důvěra v ni velmi otřesena. Další závažnou ránu dostala justice jmenováním Marie Benešové do čela resortu spravedlnosti. O nic lépe na tom nebyla veřejná správa. Nepohodlní úředníci (čtěte: ti kteří nechtěli jít na ruku Agrofertu) byli vyhozeni, jiní odstaveni. Symbolem vyhazování schopných a uznávaných lidí ze státní správy (byť zde nešlo o Agrofert) se stal historik Eduard Stehlík (skutečný vlastenec, nikoli "flastenec", v tom byl zakopaný pes). Po nějaké době se také začaly měnit dozorčí rady klíčových státních firem/institucí, poté rady veřejnoprávních médií. Přičemž výhled do budoucna je jen a jen pesimistický. Zdá se být zcela jisté, že jak Český rozhlas, tak Českou televizi ovládne Zemanovsko-babišovská klika.
To bude poslední rána. Rána, po které už nebude nic bránit tomu, aby se naše země vydala Polsko-maďarskou cestou. Spíše tou maďarskou, řekl bych. V Maďarsku (a Orbánovi) vidí Babiš svůj velký vzor.
Máme ještě poslední šanci, jak se zastavit krůček před propastí. Ve volbách 2021 porazit Andreje Babiše. Pokud to nedokážeme, budou veškeré další události jen a pouze naší vinou. Jestliže selžeme, další generace nás budou vnímat právě tak, jako my vnímáme demokratickou opozici z let 1945-1948.
Už nebudeme země Havla, ale země Křečka. Za pouhých osm let.
Pevně věřím v inteligenci a znalosti čtenářů tohoto blogu, takže se nebudeme nijak zdržovat charakteristikou Křečka (či snad jeho názory) a přejdeme rovnou k pointě.
Země, ve které je Stanislav Křeček zvolen ombudsmanem, je nemocná země. Pracovně bych dvě, těžce infekční choroby, jež zasáhly obyvatele této země, nazval jako Zemanobundus a Babišobundus. Skutečný problém nastal v momentě, kdy se obě choroby zkřížily. A to už je šest let.
Za tu dobu jsme svědky, jak tato infekční choroba postupně pohlcuje celou zemi. Přitom to začalo zdánlivě nenápadně. Vykastroval se lustrační zákon, lež se stala normou a útoky na svobodná média denní záležitostí. Málokdo si toho všímal. Takřka nikdo na to neupozorňoval. Občané hrubli, politici hrubli. Pěkně ruku v ruce.
Než jsme se nadáli a opozice vzpamatovala z prohraných parlamentních i prezidentských voleb, mělo hnutí ANO takřka 30 % a Zeman stačil urazit půlku republiky. Postupem let, jak plynuly jednotlivé volby a události (donášení StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, volby 2017 a 2018 etc.), občané začali ztrácet důvěru ve všechny klíčové instituce demokratického státu.
Policii podlomily nohy kauzy zahrané do autu, výměny na klíčových postech nebo nesystematické slučování různých odborů. Justice na tom nebyla o nic lépe. Zažila mnoho těžkých kauz, po kterých je důvěra v ni velmi otřesena. Další závažnou ránu dostala justice jmenováním Marie Benešové do čela resortu spravedlnosti. O nic lépe na tom nebyla veřejná správa. Nepohodlní úředníci (čtěte: ti kteří nechtěli jít na ruku Agrofertu) byli vyhozeni, jiní odstaveni. Symbolem vyhazování schopných a uznávaných lidí ze státní správy (byť zde nešlo o Agrofert) se stal historik Eduard Stehlík (skutečný vlastenec, nikoli "flastenec", v tom byl zakopaný pes). Po nějaké době se také začaly měnit dozorčí rady klíčových státních firem/institucí, poté rady veřejnoprávních médií. Přičemž výhled do budoucna je jen a jen pesimistický. Zdá se být zcela jisté, že jak Český rozhlas, tak Českou televizi ovládne Zemanovsko-babišovská klika.
To bude poslední rána. Rána, po které už nebude nic bránit tomu, aby se naše země vydala Polsko-maďarskou cestou. Spíše tou maďarskou, řekl bych. V Maďarsku (a Orbánovi) vidí Babiš svůj velký vzor.
Máme ještě poslední šanci, jak se zastavit krůček před propastí. Ve volbách 2021 porazit Andreje Babiše. Pokud to nedokážeme, budou veškeré další události jen a pouze naší vinou. Jestliže selžeme, další generace nás budou vnímat právě tak, jako my vnímáme demokratickou opozici z let 1945-1948.
Už nebudeme země Havla, ale země Křečka. Za pouhých osm let.