Petr Fiala se v jednom tweetu zmínil, že závist je velký společenský problém v České republice. A protože uhodil hřebíček na hlavičku, hned se vyrojila komunistická úderka, která mu přišla vysvětlit, že oni závidí a jsou na to moc a moc hrdí.
Všiml jsem si, při čtení tweetů komunistické úderky, jedné věci. Vždy upozorňují na to, že nemají to, či nemají ono nebo jim stát málo dává. Nechme stranou, že opravdu každý z deseti milionové země nemůže bydlet v Praze atp. Naše země je úžasná v tom, že kdo opravdu chce, ten se úspěšným může stát. Bez ohledu na výchozí situaci. Ano, někdo ji má lepší, někdo ji má horší. Každý má talent na něco.
Vše je něčím vykoupené. I když má někdo na kontě miliardu, neznamená to, že nutně musí žít šťastnější život, než někdo, kdo žije od výplaty k výplatě. Štěstí není přímo úměrné počtu nul na kontě. Šťastní nejste proto, že máte vilu na Maledivách a smutní nejste proto, že žijete v bytě 1+1.
Jde o to si to uvědomit. Není to o penězích, ale o charakteru. Slušní lidé nezávidí. Slušní lidé přejí druhým.
To je hlavní důvod, proč tak upřímně pohrdám levičáky. Protože oni druhým nepřejí. Za jejich "dejte více lidem" je ve skutečnosti "já chci tohle". Na druhou stranu nechci zobecňovat. I já si před časem uvědomil, jak je někdy těžké nebýt smutný z vlastního osudu a sledovat, jak se mi nedaří a jak je to nespravedlivé. Dlouho, až do svých 25 let jsem žil velmi šťastný a spokojený život. Ano, ve škole mě to vždycky štvalo, ale o to více jsem se těšil domů, do mého světa, na cestování po Evropě, na výlety po České republice, na kamarádky, na přítelkyni.
Zde dne na den se všechno změnilo. Z okamžiku na okamžik. Dodnes netuším proč. Už jsem byl konečně měsíce pryč ze školy, dělal jsem sám na sebe, jak jsem vždy chtěl, vše se dařilo. A bum.
O spoustu z mého života a světa jsem přišel naráz, když začaly mé zdravotní a psychické problémy. Přes roky vyšetření mi nikdo nikdy neřekl: Proč. Proč se to stalo. Je obtížné s tím žít.
A o spoustu dalšího jsem přišel postupně. Z důvodů mých problémů nemohu cestovat. Roky jsem nikde nebyl. Kamarádky už dlouho žijí jinde. Já, který je roky přesvědčoval, že "pro tohle hloupé knížectví nás byla vždycky škoda," jsem jako jediný tady zůstal. Přítelkyni tento stav také přestal bavit. Evidentně, do doby, kdy jsem ji dlouhé roky podporoval já, bylo vše v pořádku, pak už ne. Sex jsem neměl, ani nepamatuji.
Jsem sám. Kromě pár světlých výjimek, které bych za ty roky napočítal na prstech jedné ruky, vídám prakticky jen svou rodinu. Nic mě nebaví. Do ničeho už nemám chuť. Ztratil jsem veškerou motivaci. Netuším, proč žít.
Přesto, z pohledu levičáků jsem já ten nespravedlivé privilegovaný. Mám kde bydlet, mám auto, mám peníze na kontě, dost peněz zdědím, zdědím domy. Vlastně, nemám si nač stěžovat. Ale o tomhle štěstí není. Nežiji. Přežívám.
Tohle všechno Vám nepíší proto, abyste mě tady litovali, psali, jak to bude dobré atp. Nemám to rád. Nechci to.
Chci Vám jen říct, že přes to všechno jsem nezahořkl vůči ostatním. Jsem šťastný, když vidím, jak se začalo dařit jiným. Spoustu z Vás, které sleduji na Twitteru dlouho ale i spoustu dalších, které třeba jen zahlédnu a vidím, že někam cestují, že se jim v něčem daří, tohle všechno cením a přeji jim, i když mi není přáno.
Proto Vám píši tento dlouhý článek. Abychom vídali štěstí.