Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, jak heroicky Ukrajinci bojují. Říkám jim, že je to přesně v duchu národa. Napíši Vám několik mini-příběhů z doby Holodomoru. Jejich strašlivost a ukrutnost Vám dá jasnou představu, proč Ukrajinci Rusko dodnes tolik nenávidí.
Ze všeho nejdříve, si velmi stručně, řekněme, jak to všechno začalo. Nebude to pro Vás nic nového ani překvapivého, pouze jména budou oproti dnešku jiná.
Po převzetí moci bolševici zjistili, že to s budování komunismu nebude tak jednoduché, jak si mysleli při čtení spisů Marxe. Marx totiž předpokládal, že revoluce proběhne v bohatých, průmyslových zemí a z toho, co zlí kapitalisté vybudovali, bude následně dělnická třída žít.
Jenže SSSR byl nesmírně zaostalou zemí. Prakticky nic se bolševikům nedařilo. Úroda v Rusku byla rok od roku nižší. A bolševici věděli, že jejich moc stojí a padá s dělnickou třídou. Musí jednak nasytit dělníky a jednak získat zahraniční tvrdou měnu. K tomu potřebovali ovládnout venkov. Dostat zemědělskou produkci pod státní kontrolu a především získat ukrajinské obilí.
Úkol zničit ukrajinské rolníky dostal od Stalina tandem Jakir-Postyšev. A soudruzi se velmi činili. Ukradli Ukrajincům nejen obilí a dobytek, ale i osivo na další roky. Tím vyvolali hladomor s počtem obětí srovnatelným s nacistickým holokaustem.
Nyní k samotným mini-příběhům:
První mini-příběh:
Vesničan žebral ve Stalinu (dnešní Doněck) několik dní o kus chleba pro svou rodinu. Když jej konečně vyžebral a nastupoval do vlaku zpět, Čeka mu jej sebrala. Celou cestu plakal. Na jednom nádraží vystoupil a skočil pod vlak. Nedokázal zklamat rodinu.
Druhý mini-příběh:
Gareth Jones vzpomíná na jednu cestu vlakem z Charkiva: "K okénkům vagonů zvedaly venkovanky strašlivá nemluvňata s obrovskými vodnatelnými hlavami, hůlkovými údy a nápadně nafouklými bříška. Vypadala jako embrya vytažená z formalinu."
Třetí mini-příběh:
Venkovanka cestovala do Charkiva i se svou malou dcerou. Dny žebrala na trhu o kůru chleba. Jednoho rána ji lidé viděli, jak zemřela při kojení své dcery. Dítě zemřelo o pár dní později.
Čtvrtý mini-příběh:
Doktoři a sestry v nemocnicích měli zakázáno ošetřovat a krmit ty, kteří se dokázali doplazit do nemocnice. Pod trestem smrti. U nemocnic stáli strážníci a všechny takové okamžitě zatýkali. Odváželi je do domů mimo město, kde je nechali vyhladovět.
Pátý mini-příběh:
Ve velkých ukrajinských městech to probíhalo tak, že u obchodů, které otvíraly v sedm ráno, stála od půlnoci fronta lidí. Po městech čekaly na kousek chleba desítky tisíc lidí. V zoufalství, jeden, těsně na druhém. A ve frontách umírali lidé hladem.
Šestý mini-příběh navazuje na pátý:
V jedné takové frontě, v Dněpropetrovsku začala jedna těhotná žena naříkat, k ní se přidala další. A další. Za nějakou dobu se městem linul zvuk, tisícihlavého davu, jaký vydává raněné zvíře.
Sedmý mini-příběh:
Život stál a padal s přídělovým lístkem. Kdo z venkovanů odmítl vstoupit do kolchozu, už nikdy žádný přídělový lístek nedostal. "Kolchoz nebo smrt," volali posměšně bolševici na Ukrajince. "To raději tu smrt," odpovídali jim Ukrajinci.
Osmý mini-příběh:
"My, komunisté, jsme dostávali přídělové lístky, abychom přežili. Dávali jsme je i svým pomahačům. Co ale žrali oni (Ukrajinci), nad tím zůstává rozum stát. Docela vymizely žáby, myši. Kočku abys pohledal. Kosili trávu, slámu, mleli březovou kůru, z té si pekli placky. Projevy kanibalismu byly na denním pořádku.
Sedíme si tak ve vesnickém sovětu a najednou přibíhá náš informátor. V jedné chatrči prý jedí nějaké děvče. Popadli jsme zbraně a utíkáme tam. Všichni jsou doma. Jen nejmladší dcerka chybí. Sedí u stolu, jsou krapet ospalí, ale spokojení. Jizbou se šíří vůně vařeného masa. V peci je zatopeno, na plotně stojí hrnce.
Začínám výslech:
+ Kde máte dceru?
- Jela do města.
+ Proč?
- Látku na šaty si chtěla koupit.
+ Co máte v těch hrncích?
- Coby? Jen polévku.
Vylil jsme polévku do mísy. Maso a zase maso plave v mastném bujónu. A pak jsem mezi těmi kusy masa uviděl kousek ruky, prst, nehty.
"Půjdete s námi," nařídil jsem jim. Poslechli bez odporu. Šli jako ospalé mouchy. Bez života. Co ale s nimi? Teoreticky vzato bychom je měli soudit. Jenže v sovětských zákonech se o lidojedství nepíše.
Paragraf na kanibalismus ještě nikdo nevymyslel. Vlastně bychom je měli soudit za vraždu, jenže to je vždycky na dlouho. Zbytečná práce! Navíc není jasné, zda je hlad polehčující okolnost nebo ne. A ti nahoře nám dali jasný pokyn: "Řešit všechno na místě a bez zbytečných průtahů."
Takže je odvedeme do polí. Každý dostal kulku do týlu. Nahrnuli jsme na ně trochu hlíny. O zbytek se potom postarali vlci."
Ze vzpomínek aktivního účastníka Holodomoru, který se chlubil svými výkony a zásluhami.