Druhou část mini-příběhů z doby Holodomoru začneme písničkou, kterou si z posledních sil Ukrajinci zpívali:
Devátý mini-příběh:
Reminiscence dnešních dnů. Z Ukrajiny, dokud to ještě šlo, utekly desítky tisíc lidí do Polska. V Polsku byla spousta uprchlíků. Tito lidé se snažili pomáhat těm, co zůstali na Ukrajině a vyburcovat světovou veřejnost a politiky. Marně.
Desátý mini-příběh:
Stalin, vědom si toho, kolik z Ukrajiny utíká lidí, nejen do Polska, ale i do jiných oblastí SSSR, zavedl tzv. vnitřní pasy, a ty musel občan SSSR předložit, pokud cestoval na větší vzdálenosti (například vlakem). Cílem bylo, aby Ukrajinci nemohli utéct.
Jedenáctý mini-příběh:
Z Ukrajiny byly deportování stovky tisíc lidí na Sibiř či do oblastí severního polárního kruhu. Většina z nich své blízké na Ukrajině již nikdy nespatřila. Šlo o lidi, kteří se stavěli na odpor kolektivizaci. Dodnes není známo, co se s nimi stalo.
Dvanáctý mini-příběh:
"Lidé odcházejí do polí a mizí. Po několika dnech nalézáme jejich mrtvoly. Pohřbíváme je již zcela přirozeně. A dalšího dne nacházíme těla těch, kteří ještě včera kopali hroby. A tak to jde, den za dnem." Později nastala doba, kdy už neměl kdo kopat.
Třináctý mini-příběh:
7. srpna 1932 vstoupil v platnost zákon, který prohlašoval veškerou zemědělskou produkci za státní. Samotné držení potravin bylo považováno za krádež a trestáno smrtí. I sebrání slupky z brambor ze země.
Čtrnáctý mini-příběh:
Jako každý totalitní režim, i bolševici nejvíce zfanatizovali mládež. Podařilo se jim vytvořit úderky komsomolců, které chodily od vesnice k vesnice, prohledávaly všechny možné skrýše a hledaly, kde by mohli mít vesničané schované jídlo. Rolníky tyto úderky ponižovaly. Pálily osivo. Znásilňovaly ženy a dcery. Ve většině případů hromadně. Před zraky co nejvíce vesničanů. Aby se ženy nebránily, bylo jim vyhrožováno, že jim seberou děti a muže pošlou do gulagů. Ženy, které žily samy, byly znásilňovány, každý večer, dokud úderky mladých fanatiků neodtáhly zase do další vesnice, kde se scénář opakovat. Tyto úderky rovněž stavěly na polích tzv. strážní věže, odkud probíhala kontrola, jestli se hladovějící nesnaží z pole vyhrabat bramboru. Trestalo se smrtí.
Patnáctý mini-příběh:
Aby Stalin ještě více podnítil usilovnou práci výběrčích obilí, vytvořil tzv. Trojku, která měla za úkol okamžitě popravovat ty, kteří by ukázali schovívavost. "Otevřete nebo vyrazíme dveře! Zabavíme vám všechno, co máte a skončíte v táboře."
Šestnáctý mini-příběh:
20. listopadu 1932 byly zavedeny normy na maso. To znamenalo, že vesničané, kterým Stalin nejdříve ukradl sklizeň, potom osivo, a proto nemohli splnit normy rekvizic, museli svůj dobytek odevzdat státu. Toto znamenalo rozsudek smrti pro miliony lidí.
Sedmnáctý mini-příběh:
5. prosince 1932 bylo vydáno rozhodnutí, podle kterého každý, kdo nesplnil požadavky na rekvizice, je od nynějška nepřítel státu a podle toho s ním má být zacházeno. Fakticky vzato se takový člověk stal živoucí mrtvolou bez naděje.
Osmnáctý mini-příběh:
Petro Veldij věděl, že umírá. Vlekl se tedy přes vesnici na hřbitov, kde si předtím vykopal hrob. Jenže, v jeho hrobě již někdo ležel. Z posledních sil si tedy vykopal ještě jeden hrob. Ulehl do něj a zemřel.
Devatenáctý mini-příběh:
Počet deportací rostl. Na jaře 1933 už však vlaky odvážely zcela oslabené lidi. Běžně se tak stávalo, že většina deportovaných do gulagu ani nedorazila. Dozorci vyhodili mrtvé Ukrajince z vlaku a zakopali do hromadného hrobu na místě.
Dvacátý mini-příběh:
Ve školách se běžně stávalo, že se dítě během výuku sesunulo z židličky a mrtvé spadlo na zem. Postupem času se to stalo tak samozřejmým, že učitel "jen" dítě vynesl za školu a pokračoval ve výuce. Spoustu dětí snědli kanibalové.
Dvacátý první mini-příběh:
Nebylo nic strašnějšího, než být rodič. Jeden otec nesl své dítě na hřbitov, aby jej pohřbil, než se vrátil domů, zemřelo mu další. Matky dávaly své děti do vlaků a doufaly, že se o ně ve městě někdo postará.
Dvacátý druhý mini-příběh:
Zoufalá doba nutila lidi dělat zoufalé činy. Mnohdy museli rodiče zabít jedno ze svých dětí, aby mohli nakrmit ty ostatní. Rovněž rodiče zapřísahali své děti, aby v případě, že zemřou, je nepohřbívali, ale snědli.
Dvacátý třetí mini-příběh:
Nejvíce umírali slušní. Ti, kteří odmítali krást, podvádět, rozdělili se o jídlo s druhými. Ženy, které odmítaly prodávat svá těla stranickým funkcionářům za kus chleba pro své děti. Umírali ti, kteří se nechtěli stát kanibaly.
Dvacátý čtvrtý mini-příběh:
Pohřební brigády byly placeny dle počtu pohřbených mrtvol. Docházelo tak k situacím, kdy byla spousta zcela zesláblých lidí, pohřbena ještě zaživa." Tak jako tak za krátko zemřete, tak jaký je v tom rozdíl?" říkali jim pohřebáci.