Začínáme další díl série o Holodomoru. Po předchozích dvou dílech, které se koncentrovaly převážně na pozadí událostí a lidské utrpení, se tento díl zaměří na politické a mezinárodní konotace Holodomoru. Podobnost s dnešní dobou bude až příliš děsivá.
Úvodem je potřeba si uvědomit, že vzhledem ke Stalinově politice není a již nikdy nebude možné přesně spočítat počet obětí komunistického řádění na Ukrajině. A to dokonce ani na miliony. Nelze říct, jestli obětí byly tři miliony nebo deset milionů.
Důvodů je mnoho. Nechme většinu stranou a koncentrujme se především na ten nejzásadnější. Stalin neměl sebemenší zájem, aby svět počet obětí poznal. Oficiální politika SSSR byla, že na Ukrajině jsou v určitých malých oblastech menší problémy s nedostatkem jídla, a tento problém strana usilovně řeší.
V roce 1937 proběhlo v SSSR sčítání lidu. Když se zjistilo, že oproti předchozímu sčítání chybí miliony lidí, nechal Stalin demografy popravit a čísla upravil. Už jen z tohoto důvodu není možné zjistit, kolik bylo obětí.
Ovšem je zde ještě jeden aspekt, který ovlivňuje Ukrajinu do dnešních dnů. Jedná se o aspekt, který je obecně opomíjen, spousta lidí si jej ani neuvědomila či nevšimla. Přesto je naprosto zásadní.
Převážná většina obětí Holodomoru byla na východní Ukrajině. A Stalin, aby "skryl", že lidé v této oblasti chybí, že jsou stovky a tisíce vesnic duchů, udělal jednu jedinou věc. Nechal přestěhoval spoustu etnických Rusů ze zapadlých a chudých oblastí na východní Ukrajinu. A tito šli nesmírně rádi! Přicházeli totiž na nesmírné úrodné oblasti, kde budou mít naději na mnohem lepší život, než jaký zažívali někde ve stepích.
A právě tohle zcela změnilo demografii Ukrajiny. A právě tohle má zásadní vliv na dnešní události a především události roku 2014. A i díky tomuto nikdy nezjistíme počet obětí Holodomoru.
Nemůžeme totiž dát vedle sebe počet lidí žijící na Ukrajině na začátku 30. let a počet osob, které vyšel z nezfalšovaných údajů sčítání roku 1937. Už tady se totiž projevuje zmíněný faktor přesunu obyvatelstva.
A aplikace tohoto "postupu" se bolševikům velmi zalíbila. Obsadit určitou oblast, vyvraždit část zdejšího obyvatelstva, nahradit původní obyvatelstvo a posléze oblast prohlašovat za ruskou. Především pobaltské země by mohly vyprávět.
Ale zpět k Ukrajině. Dalším faktorem a zločinem byla "převýchova" ukrajinských sirotků. Tyto děti nevyrostli jako Ukrajinci, ale jako Rusové, žijící na Ukrajině.
Když si všechno skloubíme dohromady: Úmyslné vyvolání hladomoru, odvezení zásob obilí, ukradení osiva, poražení dobytku, deportace Ukrajinců na Sibiř, zničení způsobu života na Ukrajině, jaký byl celá staletí, rozvrácení rodin, převýchova dětí, které přišly o rodiče a "výměna" původního obyvatelstva, za ruské, dostává se nám obraz, jaký nemá v historii žádnou obdobu. Takřka nic nesplňuje "dokonaleji" definici genocidy národa.
A nyní se podívejme, jak se k těmto šíleným událostem postavil svět. Lépe řečeno, jak se k nim nepostavil a jak strčil hlavu do písku takřka úplně stejně, jako tak učinil v roce 2014.
Musíme si uvědomit, že v oné době byla velká část společenské "elity" a novinářů západního světa přesvědčenými socialisty s více či méně skrývaným obdivem k Sovětskému svazu. Jediný novinář, Gareth Jones, měl odvahu napsat o Ukrajině pravdu. Byl za to vysmíván a ostrakizován. Byl označován za fašistu. (K tématu označování "všech" za fašisty se dostaneme v jednom z následujících článků). Přesto to nevzdal. Navzdory všemu, co kvůli tomu musel prožít.
Jeden novinář New York Times, přestože znal pravdu, vedl soustavnou dehonestující kampaň proti Jonesovi. Dostal za to Pulitzerovu cenu. (To berte jako takové malé varování před dnes "obecně" přijímanými "pravdami" o různých tématech.)
Zahraniční diplomaté rovněž systematicky zavírali oči. Když se organizace ukrajinských žen žijících v Americe snažila věc předložit prezidentu Rooseveltovi, byla zcela ignorována. Místo toho, dnes tolika lidmi obdivovaný prezident, zajistil, aby Spojené státy oficiálně uznaly Sovětský svaz a navázaly s ním mezinárodní diplomatické styky. Na podzim 1933. Do té doby USA Sovětský svaz neuznávaly a podporovaly bílou emigraci. Až FDR všechno změnil.
Pro příklad. Je to podobné, jako kdyby někdo uznal Hitlerovu vládu v Německu v lednu 1945 po osvobození Osvětimi.
Zajisté se ptáte proč. Dnes jde o ropu a plyn, tehdy šlo o obilí. Obilí ukradené na Ukrajině Sovětský svaz výhodně prodával do Evropy a Ameriky. To zajistilo, že mnoho politiků zavřelo oči.
Závěrem připomenu cestu bývalého francouzského premiéra Edouarda Herriota na Ukrajinu v srpnu 1933. Z celé trasy, po které se měl na Ukrajině Herriot pohybovat, udělali bolševici jednu velkou Potěmkinovu vesnici. Kyjev byl před návštěvou uzavřen, uklizen, žebrající lidé vyhnáni, výlohy naplněny potravinami, které si však Ukrajinci nemohli koupit. Policisté dostali nové uniformy.
Když jej vezli po hlavní kyjevské třídě, Herriot míjel spoustu aut. Byly sem svezeny prakticky ze všech větších měst v okolí a řídili je zodpovědní straníci. Pak se Herriot vrátil domů a vyprávěl o krásné zemi, která čiší socialistickým duchem a ukrajinským národním cítěním. Vyprávěl, že kolchozy jsou jako dobře opečovávané zahrady.
A svět zapomněl. Rád zapomněl.