V dnešním článku si ukážeme, jak nesmírně se podobá italský útok na Habeš ruské invazi na Ukrajinu. A především, jak zcela identické chyby dělá mezinárodní společenství. Berte to, prosím, jako varování pro naši dobu.
Mussolini vždy rád Italům připomínal slávu starověkého Říma a toužil po Italské říši. A protože ve 30. letech byl prakticky celý svět "rozebrán" mezi ostatní velmoci, zbývala Itálii jediná šance. Habeš. Poslední nekolonizovaný africký stát. A Mussolini šanci využil.
V prosinci 1934 vyprovokovali Italové na hranici mezi Habeší a Italským Somálskem incident, při kterém přišlo o život několik Italů. Italové od počátku eskalovali situaci. Nejprve požadovali nesmyslné odškodnění a posléze se dopracovali k územním požadavkům. Mussolini však chtěl celou Habeš a tohle byla jen zástěrka. Do Říma přijel francouzský premiér Laval a Duce se ujistil, že Francie do války kvůli Habeši nepůjde.
Společnost národů (předchůdce OSN) ve snaze zabránit válce požádala Francii, Británii a Itálii, aby země uspořádaly konferenci, bez účasti Habeše, a dohodly, jaké území Habeš Itálii odevzdá. Přitom stačilo udělat jedinou věc a Italové by neměli žádnou šanci na vedení války proti Habeši: Uzavřít Suezský kanál pro italské lodě. Kanál totiž většinově vlastnila britská vláda. Přesto k uzavření kanálu nedošlo. A to nejen v době před válkou, ale ani po italské invazi do Habeše. Jak toho Mussolini dosáhl?
Použil jednoduchý trik. Řekl, že pokud Britové kanál uzavřou, bude to znamenat válku mezi Itálií a Británií. Toho se britská vláda zalekla. Duce samozřejmě blufoval. Jeho námořnictvo ani armáda se s britským nemohlo vůbec měřit. Ostatně, italské "výkony" ve WWII to potvrzují. Přesto, samotná pohrůžka válkou byla tak účinná, že i v době, kdy Italové válčili v Habeši, italské lodě dále bez problémů proplouvaly Suezem.
Společnost národů zasadila Etiopii další úder, když rozhodla, že žádné z nesvářených stran nesmí světové země dodávat zbraně. Pro Itálii to nebyl žádný problém. Vše si doma vyrobila. Pro Etiopii, která potřebovala nakupovat zbraně pro svou obranu to však znamenalo katastrofu.
Když francouzské a britské banky pozastavily poskytování úvěrů Itálii, předvolal si Duce jejich velvyslance a opět oběma zemím pohrozil válkou. V době těsně před válkou, kdy Suezem plula jedna italská loď plná zbraní za druhou, kdy Etiopie nemohla nakupovat žádné, tedy fakticky francouzské a britské banky financovaly Italům válečné přípravy.
23. září 1935 dostal Mussolini tajné ujištění od britské vlády, že Britové sice podpoří, v případě italského útoku na Habeš, některé sankce, ale rozhodně nevstoupí s Itálií do války. Duce byl šťasten. 2. října 1935 promluvil z balkonu Benátského paláce v Římě a provolal nadšenému davu, že Itálie bude mít zase impérium. V soukromí dodal, že: "Anglie neobětuje pro Habeš život jediného anglického vojáka. Jsem si jist."
3. října 1935 začala tzv. druhá italsko-habešská válka. Fašisté, jako vždy, v duchu svých nejlepších tradic, spustili útok bez vyhlášení války a první cíle jejich bombardérů byly nemocnice a školy. První bomby dopadly na budovu označenou Červeným křížem. Jak symbolické.
Ač britské veřejné mínění bylo jednoznačně na straně Habeše, rozhodně si nepřálo válku. Naopak tlačilo vládu, aby podpořila Společnost národů a zavedla protiitalské sankce. Sankce byly na Itálii uvaleny Společností národů 18. listopadu 1935. Byl dohodnut zákaz dovozu veškerého italského zboží do Evropy a rovněž byl omezen vývoz do Itálie. Avšak, nebyla uplatněna ani jedna ze dvou klíčových, a jediných možných, sankcí, které by Itálii znemožnily válčit. Jak už jsme si řekli, ani v této chvíli nebyl uzavřen Suez a rovněž mohla Itálie nadále nakupovat naftu, bez které se válčit nedá.
Mussolini totiž svou pohrůžku válkou zopakoval potřetí. Ani tentokráte ji nemyslel vážně. Jedna země protiitalské sankce na shromáždění Společnosti národů nepodpořila. Maďarsko. A rovněž se zdráhalo Rakousko. Nedlouho poté se v různých evropských zemích, především ve Francii, zformovala silná vnitřní opozice proti sankcím, tvrdící, že sankce škodí více světovým zemím, než Itálii. V této situaci nabídla Francie a Británie Ducemu další ústupky a ještě větší část habešského území. Ani tento plán však neuspěl.
Italský národ, čelící "nepřátelským sankcím" a "celému světu" se zcela zfanatizoval. Konaly se akce na kterých ženy odevzdávaly své snubní prsteny, protože Itálie přicházela každý den o část svých zlatých rezerv. Národ stál pevně za Ducem.
Znovu se projednávaly sankce na ropu, ale Francie se postavila jednoznačně proti. Italský postup Habeší byl pomalejší, než velení čekalo a Italové se tak čím dál častěji odhodlávali k bestiálnímu vraždění civilistů a používání hořčičného plynu. Oblíbenou kratochvílí italských pilotů byly těsné průlety nad zemí a střílení do prchajících Habešanů.
Jak válka postupovala, čím dál více zemí tlačilo na habešského císaře, aby kapituloval a odevzdal svou zemi pod italskou nadvládu. Duce však chtěl válčit až do konce a 5. května 1936 obsadila italská vojska Addis Ababu. Tím válka fakticky skončila, byť na některých místech dovedli Habešané ještě měsíce vzdorovat.
Prakticky okamžitě začali volat politici (např. i Churchill) a obchodníci po okamžitém konci sankcí. Převládal názor, že teď už Habeši stejně nepomohou a evropským zemím jen škodí. 7. května 1936 navštívil Churchilla italský průmyslník Alberto Pirelli a Churchill mu slíbil, že zajistí zrušení sankcí. Chamberlain se zrušením rovněž souhlasil.
Společnost národů 15. července 1936 rozhodla, že všechny protiitalské sankce končí. Mocnosti v témže roce uznaly vládu Itálie v Habeši.
Churchill se ze své chybné politiky a selhání poučil a již v následujícím roce se stal tvrdým odpůrcem appeasementu. Pro Habeš však již bylo pozdě a nový britský premiér Neville Chamberlain nadále věřil, že pouze ústupky mohou zamezit další světové válce.