Napíši Vám o takové míře hrdinství, statečnosti a nezdolnosti, jaká nemá v lidských dějinách obdoby. Bude to díl o nezlomné vůli ukrajinského národa. Pojmenoval jsem jej: Hold Ukrajincům.
Hned na úvod bych rád zdůraznil, že jsem si plně vědom všeho, co Ukrajinská povstalecká armáda udělala špatně a jakých zločinů se dopustila. Nechci to zde nijak marginalizovat či zlehčovat. Ne nadarmo se totiž této části Evropy říká: Krvavé země. Přese všechno zlo, které bylo v oblasti dnešního Polska, Ukrajiny a Běloruska spácháno, však musíme smeknout klobouk před bojem Ukrajinců v letech 1944-1955 proti druhé sovětské okupaci.
Abychom mohli boj patřičně docenit, pouze krátce a ve stručnosti připomenu, co všechno se na Ukrajině stalo v předchozích 25 letech.
Země byla nejprve za WWI zcela vyjedena ruskou armádou. Poté obsazená Němci. Poté zde bojovali bílí proti rudým a z Krymu došlo k velké evakuaci Bělogvardějců. Hned po konci bojů nastal velký hlad. Ve třicátých letech zde Stalin vyvolal Holodomor, během kterého přišlo o život několik milionů lidí, došlo k vraždění ukrajinské elity a masovým deportacím na Sibiř a do Kazachstánu. Následně do země vpadli Němci. Část Ukrajinců se zcela přirozeně na stranu Němců přidala. Velmi brzy však zjistili, že to jsou stejní vrahové jen v jiných uniformách. Rovněž docházelo k bojům mezi ukrajinskými a polskými partyzány. Obě strany se dopouštěli hrůzných věcí. A nakonec se vrátili Sověti. Došlo k další vlně střílení a deportování Ukrajinců na Sibiř.
Snad žádnou zemí se nikdy v historii, v průběhu tak krátké doby, neprohnalo tolik zla. V těchto letech ze země "zmizela" polovina obyvatel. Část byla povražděna, část zemřela hladem, část deportována a zbytek zplynován v Osvětimi a Treblince. Už jen tohle je tak šílené, že si to nedovedeme ani adekvátně představit a už vůbec nemáme šanci to pochopit.
V roce 1944 byla Ukrajina zemí kde v tisících vesnic zcela vyhasl život. Některé vesnice vypálili Němci. Jiné vesnice vypálili Sověti. Ve spoustě vesnic však stály všechny domy, byly prakticky netknuté a přesto mrtvé. To proto, že jejich obyvatelé zemřeli hladem. Ukrajinská elita ve městech byla prakticky kompletně vyvražděna či deportována. Zde se komunisté a nacisté podíleli takřka rovným dílem. Východní část země zůstala "teoreticky" ukrajinská, avšak prakticky ji zcela osídlili Rusové, kteří sem byli posláni, aby zaujali místa mrtvých hladem. Právě tato Stalinova politika způsobila dnešní situaci a "ospravedlnila" válka Putina.
A v této zemi, zničené, zbídačené, bez poloviny obyvatel a její elity nastalo něco, co nemá obdoby.
Takřka milion Ukrajinců se postavilo přicházející opětovné sovětské okupaci. Tvrdě, se zbraní v ruce. Útočili na ruské týlové jednotky, prováděli atentáty na agenty NKVD, sváděli bitvy o vesnice. Škodili Rusům, kde se dalo.
Tento odpor, který byl nejtvrdší mezi lety 1944-1946, postupně s tím, jak rostla ruská brutalita proti Ukrajincům, přirozeně slábl. Přesto, až do roku 1955 skupiny ukrajinských partyzánů bojovaly.
Za svůj odpor zaplatili povstalci příšernou cenu. Takřka pro polovinu z nich měl fatální důsledky. Dle různých odhadů Rusové postříleli 150 000 Ukrajinců, dalších 150 000 lidí bylo na dlouhé roky uvězněno a přes 200 000 lidí bylo deportováno bez možnosti návratu. Těmito kroky si Rusové zajistili, že na Ukrajině již nezůstal prakticky nikdo, kdo by se jim odvážil postavit.
Chruščov, se kterým se tak rádi fotili západní politici, se stal faktickým vrahem Ukrajiny. Vše je to o grotesknější, že ukrajinští povstalci léta žádali západ o podporu, o zbraně na boj proti Rusům. Dočkali se jen mála a nenaplněných nadějí. Tohle je další memento pro naši dobu.
Rusové si na Ukrajině sice zajistili poslušnost, ale rovněž si zajistili nenávist, která přetrvala generace. Dnes na Ukrajině nenajdete žádnou rodinu, která by nevzpomínala alespoň na jednu oběť ruského bestiálního vraždění od 20. do 50. let 20. století.