Třetí den na seně a kluci už pokládají vše za rutinu. Střídat se na hlídkách, poslouchat hekání domácí, když leze nahoru pro seno, příjezd hlídek VoPo či pohyb na dvoře. Ale jedna rutina je pěkně štve. Zelí.
Každý den zelí. Pálí je žáha a věčně prázdné žaludky taktéž protestují. Ale co si počít? Nic jiného nemají. A kdyby v zahradě za domem nebylo tolik hlávek zelí, jsou úplně o hladu. Dnešní den, tak jako ten včerejší, tráví v myšlenkách na kuchyň. Třeba tam jednou něco bude.
Kromě zelí je znepokojuje ještě jedna věc. Neustále přijíždějící hlídky VoPo. Východoněmecká policie evidentně stále doufá, že trojici kluků polapí. Mašínové a Milan tak jsou mezi dvěma nepříjemnými mlýnskými kameny.
Na jedné straně cítí, jak každým dnem hladovění slábnou. A to dokonce doufali, že tady naberou síly. Jaká hloupost. Sil jim naopak ubývá. Chtějí tedy co nejdříve pokračovat v cestě do Berlína, o kterém ani neví, jak je ještě daleko.
Na druhé straně denně slyší projíždějící hlídky. Teď se vydat na cestu? To by byla sebevražda.
Podobné debaty vedou celý den. Ale všichni ví, že ať už chtějí nebo nechtějí, musí tady ještě zůstat. Na tom žádná debata nic nezmění.
Večer se na ně usměje alespoň malé štěstí. Když kráčejí do zahrady pro zelí, všimnou si pytlů plných otrub. Nechají zelí zelím a nabírají otruby. V kuchyni si otruby trochu posolí, aby získaly lepší chuť. Není to nejhorší. A rozhodně to není horší, než zelí. Právě naopak. Cestou do stodoly se rozhodnou, že odteď budou preferovat otruby.
Alespoň trochu spokojeni a nasyceni se zahrabou do sena.