Slunce zapadlo, vládu převzala noc a pětice mladých mužů může vyrazit ze svého provizorního úkrytu. V Německu jsou první den, většinu času pršelo a v noci z 4. na 5. října je čeká dlouhý a těžký pochod.
Sejdou z kopce a konečně narazí na asfaltovou cestu, tady se jim sice půjde lépe, ale rovněž jsou více na očích. Nedá se nic dělat. Na brodění se bahnem nemají sil a už tak jsou kompletně promočení. Po nějaké době narazí na koleje, vedou na sever a to je jejich směr.
Když před pár dny vyrazili z Poděbrad, představovali si, že za pár dní budou v Berlíně, pomalu ale jistě začínají chápat, jak naivní jejich představy byly. Teď kráčejí nocí, mají na sobě mokré oblečení, je jim zima, mají hlad. Žízeň se snažili uhasit ve špinavém potoce.
Do jednotvárného a únavného pochodu se naráz rozezní hlasité vyzvánění. Zesiluje, přibližuje se. Kluci se nejprve lekli a teď napjatě očekávají, co se bude dít. Nestane se však nic, jen kolem projede vlak, který v noci zvoní u cest, kde nejsou závory. Tak jdou dál. Jak se přibližuje ráno, začíná znovu pršet a každým okamžikem déšť zesiluje.
Jako zázrakem se uprostřed polí a luk před Mašíny a jejich přáteli objeví stodola. Nejprve se ujistí, že ve stodole ani v jejím okolí nikdo není a poté začnou svlékat a ždímat promoklé oblečení. Nejedná se o dokonalý úkryt, dovnitř protahuje studený vítr a sláma je bodá do holé kůže, ale pořád lepší, než trávit den v tomhle počasí pod širákem.
Zase se schoulí k sobě a pokusí se, alespoň na chvíli, usnout. Musí nabrat trochu sil, cítí totiž, jak každým dnem slábnou.