Únorovou revoluci roku 1917, která svrhla z trůnu rod Romanovců a uvrhla Rusko do anarchie budeme sledovat očima cara Mikuláše II. a carevny Alexandery Fjodorovny.
Právě začíná posledních deset dnů carského Ruska.
Ráno odjíždí Nicky (tak říká carovi Mikuláši II. jeho manželka) z Carského Sela. Takřka tři roky války na něm zanechaly velké stopy. Do vlaku, který míří do Mogileva, kde má ruská armáda svůj hlavní stan, nastupuje unavený a strhaný muž.
Mnohokráte s sebou bral careviče Alexeje (kterému celá rodina říká Baby). Nyní však ne. Ač na sobě nedává nic znát, cítí, že se blíží konec. Alix (tak říká carevně Alexandře Fjodorovně její manžel) před odjezdem oznámí, že se brzy vrátí. Již kolem 1. (14.) března. Ve vlaku, mířícímu na frontu, si čte její dopis.
Alix: "Se smutkem a hlubokým neklidem jsem Tě pustila samotného bez našeho milého Babyho. Prožíváme teď hroznou dobu! A je ještě těžší, když nejsme spolu, když Tě k sobě nemohu přivinout ve chvíli, kdy vypadáš tak unavený a utrápený. Bůh na Tebe vskutku seslal těžký kříž. Náš přítel (před dvěma měsíci zavražděný Rasputin) se na onom světe i za Tebe modlí, je nám teď ještě blíž, ale přesto bych tak ráda slyšela jeho konejšivý a povzbudivý hlas. Jen buď pevný, můj drahý, to je to, co Rusové potřebují. Nikdy jsi nevynechal příležitost projevit jim lásku a dobrotu. Teď jim ukaž tvrdou pěst. Sami si o to říkají. Kolikrát jsem od lidí slyšela: "My potřebujeme nad sebou bič." Je to zvláštní, ale taková již je zdejší povaha. Lidé se musí naučit se Tě bát. Pouhá láska nestačí. Vroucně Tě objímám. Čeká nás samota příštích nocí. Není s Tebou Tvé Sluníčko a se mnou můj Sluneční paprsek. Moje ruce Tě objímají. Moje rty Tě něžně líbají. Jistě to cítíš. Navěky spolu. Navěky nerozluční."
Citovaný dopis nepředstavuje žádnou výjimku. Nicky a Alix se hluboce milovali. A jak si přáli a tolikrát si slíbili, také spolu zemřeli. Alespoň toto jim, těmto životem těžce zkoušeným lidem, osud dopřál.
Car odjel z hlavního města v době, kdy v Petrohradě začínaly protesty. Někdy je až neuvěřitelné, jaká náhoda může otočit kolem dějin. V zemi, která byla necelé tři roky ve válce, vázlo zásobovaní, především velkých měst, a v minulých dnech udeřila na okolí města na Něvě velká sněhová bouře. Mnoho zásobovacích aut a vlaků tak na nějaký čas uvízlo a ve městě nebyl chléb. To vyústilo v počátek demonstrací.
Nicky, jež byl v Petrohradě pod neustálým tlakem z vícero stran (i Alix), tak rád odjížděl k armádě. V hlavním stanu se cítil lépe. Stejné rozhodnutí učinil i v únoru 1917. V následujících dnech se proto dostal do vleku událostí, který mohl zastavit jen velkou rozhodností.
Krátce po příjezdu do Mogileva zaslal poslední car své ženě telegram.
Nicky: "Cítím se opět pevný, ale velmi osamělý. Děkuji Tobě a Babymu za dopis. Moc se mi stýská. Všechny Vás něžně líbám."
Rodina je pro Nickyho vše. Mnohem více než trůn, Rusko či vítězná válka.