Sotva nad Petrohradem vysvitne Slunce, začne probíhat pouliční válka mezi vojskem a vzbouřenci.
Každou hodinou je situace v hlavním městě dramatičtější. Radikálové zapalují policejní stanice, soudní budovy, vtrhávají na ministerstva, rozbíjí okna paláců. Generál Chabalov vyhlašuje ve městě výjimečný stav, ale nemá dostatek sil, aby jej mohl adekvátně vymáhat. Z petrohradské posádky se v průběhu dopoledne vzbouřily další tři regimenty. Vzbouření vojáci, spolu s demonstranty, pořádají ve městě hony na četníky. Davy útočí na sklady zbraní. Čím dál více dělníků je ozbrojených. Jsou drancovány obchody, restaurace či rezidence.
Petrohrad hoří a Nicky dostává další zoufalý telegram od Rodzjanka: "Situace se zhoršuje. Musí se okamžitě zasáhnout, neboť už zítra bude pozdě. Nadešla poslední hodina, kdy se rozhoduje o osudu Ruska a dynastie!"
Nickymu jsou doručeny i další telegramy od členů vlády. Až v tento moment si naplno uvědomí, čemu čelí. Dostane strach. Ne o sebe. Ne o Rusko. Ale o svou rodinu. Bojí se, aby revolucionáři nevyrazili na Carské Selo. Teprve nyní vyvine iniciativu, kterou měl vyvinout již před několika dny.
Velením vojska, které má zpacifikovat Petrohrad je pověřen generál Nikolaj Ivanov. K tomuto rozhodnutí Nicky dospěje po jednání s náčelníkem štábu generálem Alexejevem. Generál Ivanov má sebrat prapor válečných veteránů a k jeho silám má být z fronty přesunuto osm loajálních pluků. Jde o poslední šanci.
Odpoledne jedná Státní duma. Poslanci mají obavy, aby anarchie nevyužili radikálové a kromě cara nesvrhli i Dumu. V ulicích se střílí, pár tisíc věrných vojáků pod velením generála Chabalova bojuje marný boj proti obří přesile vzbouřenců a ozbrojených dělníků. A poslanci v Dumě stále jednají. Jestliže v těchto kritických dnech pro celé Rusko chyběla rozhodnost Nickymu, nelze říct o poslancích cokoli lepšího. K iniciativě je vyburcoval až strach o vlastní místa a životy. Vytvoří tzv. Prozatímní výbor Státní dumy. Do jeho čela se postaví právě předseda Dumy Michail Rodzjanko. Výbor má 24 komisařů, kteří však fakticky nemají vůbec žádnou moc. Krátce nato dorazí do Dumy předseda vlády Golicyn a oznámí poslancům, že po dohodě s carem je jednání Dumy přerušeno až do konce dubna. Poslanci se sice carskému výnosu odmítnou oficiálně podřídit, avšak ani nepokračují v plenárním zasedání.
Nedaleko od budovy Státní dumy jednají socialisté, bolševici, menševici a eseři a po delším zasedání vytváří tzv. Petrohradský sovět. Známý též jako Ispolkom. Rovněž se koná zasedání rady ministrů. Poslední jednání rady ministrů v historii ruského impéria. Ministři nejprve nabádají svého kolegu, ministra vnitra Propotovova, aby podal demisi, později se však dohodnou, že celá rada oznámí Carovi složení funkcí.
Zápis v Nickyho deníku je vše vypovídající: "V Petrohradě vypukly před několika dny nepokoje. K mé lítosti začalo zasahovat vojsko. Odporný pocit, být tak daleko a dostávat zlé, k tomu jen útržkové zprávy. U hlášení jsem se dlouho nezdržel. Odpoledne jsem šel na procházku po silnici na Oršu. Po večeři jsem se rozhodl, že odjedu do Carského sela co nejdříve."
Celý večer Nicky jedná s generálem Ivanovem. Klade mu na srdce, že jeho nejdůležitějším a prvořadým úkolem je zabezpečit ochranu pro carskou rodinu.
I přes dlouhé jednání nedostane generál Ivanov od Nickyho jasný rozkaz, aby v Petrohradě zjednal pořád stůj co stůj. Nicky váhá. Stále, jako kdyby doufal, že se situace "nějak sama" vyřeší. Případně, že moc převezme Duma a z něj se stane konstituční monarcha. Je možné, že kdyby Nicky v tento večer ukázal rozhodnost a patřičnou tvrdost, mohlo ještě všechno dopadnout jinak. Stačilo z fronty, která byla od bitev v době Vánoc stabilní a nehrozilo žádné větší nebezpečí, stáhnout dostatečné množství pluků a schopných velitelů. Dá se rovněž předpokládat, že vojenská operace za účelem ovládnutí Petrohradu a potlačení revoluce by byla hodně krvavá.
Nicky si je vědom, že boj v ulicích města by možná nepřežily desítky tisíc civilistů a vojáků. Nedokáže se proto odhodlat, aby vydal takový rozkaz.