V závěrečném článku série o pádu Romanovců si ukážeme, co čekalo carskou rodinu bezprostředně po Nickyho abdikaci.
Od brzkého rána 4. (17.) března petrohradské ulice jásají. Byly zveřejněny abdikační manifesty Mikuláše II. a velkoknížete Michaila Alexanderoviče. Prozatímní vláda také vydala dekret o zrušení policie a četnického sboru. Na pořádek mají dále dohlížet občanské milice. Následovala další opatření. Došlo k odvolání všech gubernátorů. V prvních porevolučních týdnech také vláda rozhodla zrušení mnoha státních úřadů. Není třeba dodávat, že tato rozhodnutí byla pro další vývoj v zemi zcela zásadní. Uvrhla Rusko do celkové anarchie.
Předseda vlády Gregorij Lvov rovněž deklaroval, že Rusko setrvá ve válce až do vítězného konce. Díky tomuto ujištění se Prozatímní vládě dostalo takřka okamžitého uznání od Británie, Francie i Spojených států. Takřka ihned začalo docházet, k již dříve nastíněným, střetům mezi petrohradským sovětem a Prozatímní vládou. Sovět chtěl například pouhé dva po abdikaci cara znovu zavést v Rusku cenzuru, která byla razantně omezena po roce 1905. Na nátlak lidu však k tomu opatření nedošlo. Socialisté však ukázali, jak by rádi vládli.
V čem Prozatímní vláda nemohla nejen sovětu, ale především ulici ustoupit, byl zatykač a následná internace carské rodiny v Carském Sele. Stejně tak došlo k zatčení či uvalení domácího vězení na další členy rodů Romanovců.
Dopoledne 4. (17.) března, dostane Alix konečně první řádky od Nickyho. Alix telegram zulíbala z obou stran.
Nickyho telegram: "Děkuji Ti, dušinko. Už je mi lépe. Pán Bůh Vám všem požehnej. Něžně Tě miluji."
Dále car carevně oznámil, že jí později odpoledne zavolá. Teď však vítal matku. Nickyho zápis v deníku z tohoto dne se věnuje výhradně setkání s carevnou vdovou Marií Fjodorovnou:
Nickyho deník: "Ke dvanácté jsem jel na nádraží přivítat drahou matku, která přijela z Kyjeva. Odvezl jsem ji k sobě a obědvali jsme společně. Dlouho jsme seděli a rozmlouvali. K osmé jsem odjel na večeři k mamá a seděl jsem s ní do jedenácti hodin."
Kromě matky se Nicky setkal také s velkoknížetem Borisem Vladimirovičem, princem Alexanderem Oldenburským a několika dalšími přáteli. Touto dobou stále ještě doufá, že všichni brzy odjedou do Anglie.
Před večeří se Nickymu konečně podaří telefonicky spojit s Alix. Po tomto telefonátu mu Alix pošle dopis.
Poslední dopis, který Alix svému muži napsala: "Drahý, milovaný Poklade! Jaká to byla úleva a radost, když jsem uslyšela Tvůj milý hlas. Až na to, že bylo slyšet moc špatně a že teď všechny hovory odposlouchávají. A Tvůj milý telegram dnes... Baby se ke mě natahuje a prosí, abych Ti vyřídila, že Tě líbá. Všechny čtyři děti leží v zeleném pokoji ve tmě. Marie a já píšeme, není zde skoro vidět, poněvadž závěsy jsou spuštěné. Teprve dnes odpoledne jsem si přečetla manifest. Všude kolem jsou teď lidé zavíraní, samozřejmě důstojníci. Bůh ví, co se děje. Vojáci si teď sami volí velitele a chovají se nechutně. Nechci psát o všem, co se děje, tak je to odporné. Děti zatím neví o Tvém rozhodnutí. Bojím se jim to říct. Zatím to není nutné. Bůh Tě jistě stonásob odmění za všechna Tvá utrpení. Můj milovaný, anděli můj drahý, bojím se pomyslet, co všechno musíš vydržet. Je to k zbláznění. Raději o tom ani nebudeme psát. Není to možné."
Nicky si dopis přečte nazítří.
Náčelník štábu Alexejev, který dnes stále ještě neví o rozhodnutí petrohradského sovětu ze včerejší noci, jedná s Prozatímní vládou a snaží se zajistit, co nejrychlejší odjezd carské rodiny do Anglie. Až o dva dny později sdělí Lvov Alexejovovi, že to není možné.
7. (20.) března vydá Prozatímní vláda, prostřednictvím ministra spravedlnosti Kerenského, rozhodnutí "O zatčení a internaci bývalého panovníka Mikuláše II. a jeho manželky a dopravení bývalého panovníka do Carského Sela."
Kerenský to později obhajoval těmito slovy: "Petrohradská posádka Mikuláše nenáviděla. Vzpomeňte na můj projev na plenárním zasedání sovětu. Už tehdy se tam ozvaly požadavky, aby byl popraven a obraceli se přímo na mne. Řekl jsem jim, že nikdy nepřijmu roli Marata a Mikulášovu vinu vyšetří nestranný soud."
Vladimir Nabokov (otec spisovatele Nabokova), kancléř Prozatímní vlády, o dva roky později Kerenského rozhodnutí okomentoval následovně: "Byl zavázán uzel, rozťatý později v Jekatěrinburgu." Je pravdou, že toto rozhodnutí dostalo carskou rodinu do kleští a nebylo úniku.
8. (21.) března si Nicky zapsal do deníku: "Poslední den v Mogilevu. V 10:15 jsem podepsal rozkaz na rozloučenou s armádou. V 10:30 jsem se rozloučil s vyššími důstojníky. Doma jsem se rozloučil s kozáky z mého kombinovaného pluku. Ve 12:00 jsem přijal mamá a obědvali jsme. V 16:30 jsme se rozloučili. V 16:45 jsem odjel z Mogileva. Přišel se se mnou rozloučit dojemný zástup lidí. V mém vlaku mě doprovázejí čtyři členové Dumy. Je to těžké, bolestné, smutné."
Je to naposledy, co Nicky svou matku políbí a obejme. Členové Dumy dohlíží na jeho zatčení.
Ve stejnou dobu se o zatčení rodiny dozví i Alix. Do Carského Sela dorazí generál Lavr Kornilov a oznámí ji rozhodnutí Prozatímní vlády: "Vaše Veličenstvo, je mi smutnou povinností sdělit Vám, že jste zatčena."
Alix se musí rozloučit se svými věrnými vojáky. Každému vojáku, který ji v těchto těžkých dnech neopustil, věnuje Alix něco na památku. Svaté obrázky či jiné malé dárky. Vojáci je přijímají v kleče na jednom koleni a se slzami v očích. Poté následuje další loučení. Služebnictvu Alix oznamuje, že kdo dnes neopustí palác, bude také zatčen. Většina služebnictva přesto s rodinou zůstane. Večer Alix vše sdělí dcerám. Carevič Alexej se smutnou novinu dozví od svého milovaného vychovatele, Švýcara Gilliarda. Alix čeká noc plná slz. Ale ví, že zítra přijede Nicky. To je pro ni vše.
A opravdu. 9. (22.) března v 11:00 přijíždí carův vlak do Carského Sela. Na nádraží na něj čeká automobil, který jej dopraví k Alexanderovskému paláci.
V 11:45 zahlédne Alix ze svého okna, jak Nicky vystupuje z automobilu. Ač ji trápí nohy a nevydrží dlouho stát, teď se rozběhne. Běží chodbami paláce, běží dolů po schodech. Ve vstupní síni skočí Nickymu do náruče. Oba pláčou. Líbají se a pláčou. Komorník Volkov později vzpomínal, že nic dojemnějšího ve svém životě neviděl.
Když se oba uklidní, zajde Nicky navštívit děti. Po několika hodinách s dětmi chce jít poslední car na svou obvyklou procházku do parku. Ujde sotva pár kroků a zjistí, že dál nemůže. Nikdo nesmí opouštět palác. Bude moci navštěvovat pouze nejbližší zahradu.
Rodina je ale opět spolu. Navzdory všem okolnostem jsou šťastní.
Tímto končí série článků o Únorové revoluci, která se, jak je to v ruských dějinách tradiční, odehrála především v březnu. Dále budeme pokračovat v červenci, kdy nejprve v několika článcích shrnu osudy carské rodiny mezi březnem 1917 a červencem 1918. A poté bude opět následovat "historická reportáž" z posledních dnů života Mikuláše II. a jeho rodiny.
Na události v Jekatěrinburgu nahlédneme, jak očima obětí, tak očima bolševických vrahů. Pouze tak plně pochopíme skutečný rozsah této takřka antické tragédie.