Revoluci, která svrhla z trůnu rod Romanovců a uvrhla Rusko do anarchie budeme sledovat očima cara Mikuláše II. a carevny Alexandery Fjodorovny.
Právě začíná posledních deset dnů carského Ruska.
22. únor (7. březen) 1917
Ráno odjíždí Nicky (tak říká carovi Mikuláši II. jeho manželka) z Carského Sela. Takřka tři roky války na něm zanechaly velké stopy. Do vlaku, který míří do Mogileva, kde má ruská armáda svůj hlavní stan, nastupuje unavený a strhaný muž.
Mnohokráte s sebou bral careviče Alexeje (kterému celá rodina říká Baby). Nyní však ne. Ač na sobě nedává nic znát, cítí, že se blíží konec. Alix (tak říká carevně Alexandře Fjodorovně její manžel) před odjezdem oznámí, že se brzy vrátí. Již kolem 1. (14.) března. Ve vlaku, mířícímu na frontu, si čte její dopis.
Alix: "Se smutkem a hlubokým neklidem jsem Tě pustila samotného bez našeho milého Babyho. Prožíváme teď hroznou dobu! A je ještě těžší, když nejsme spolu, když Tě k sobě nemohu přivinout ve chvíli, kdy vypadáš tak unavený a utrápený. Bůh na Tebe vskutku seslal těžký kříž. Náš přítel (před dvěma měsíci zavražděný Rasputin) se na onom světe i za Tebe modlí, je nám teď ještě blíž, ale přesto bych tak ráda slyšela jeho konejšivý a povzbudivý hlas. Jen buď pevný, můj drahý, to je to, co Rusové potřebují. Nikdy jsi nevynechal příležitost projevit jim lásku a dobrotu. Teď jim ukaž tvrdou pěst. Sami si o to říkají. Kolikrát jsem od lidí slyšela: "My potřebujeme nad sebou bič." Je to zvláštní, ale taková již je zdejší povaha. Lidé se musí naučit se Tě bát. Pouhá láska nestačí. Vroucně Tě objímám. Čeká nás samota příštích nocí. Není s Tebou Tvé Sluníčko a se mnou můj Sluneční paprsek. Moje ruce Tě objímají. Moje rty Tě něžně líbají. Jistě to cítíš. Navěky spolu. Navěky nerozluční."
Citovaný dopis nepředstavuje žádnou výjimku. Nicky a Alix se hluboce milovali. A jak si přáli a tolikrát si slíbili, také spolu zemřeli. Alespoň toto jim, těmto životem těžce zkoušeným lidem, osud dopřál.
Car odjel z hlavního města v době, kdy v Petrohradě začínaly protesty. Někdy je až neuvěřitelné, jaká náhoda může otočit kolem dějin. V zemi, která byla necelé tři roky ve válce, vázlo zásobovaní, především velkých měst, a v minulých dnech udeřila na okolí města na Něvě velká sněhová bouře. Mnoho zásobovacích aut a vlaků tak na nějaký čas uvízlo a ve městě nebyl chléb. To vyústilo v počátek demonstrací.
Nicky, jež byl v Petrohradě pod neustálým tlakem z vícero stran (i Alix), tak rád odjížděl k armádě. V hlavním stanu se cítil lépe. Stejné rozhodnutí učinil i v únoru 1917. V následujících dnech se proto dostal do vleku událostí, který mohl zastavit jen velkou rozhodností.
Krátce po příjezdu do Mogileva zaslal poslední car své ženě telegram.
Nicky: "Cítím se opět pevný, ale velmi osamělý. Děkuji Tobě a Babymu za dopis. Moc se mi stýská. Všechny Vás něžně líbám."
Rodina je pro Nickyho vše. Mnohem více než trůn, Rusko či vítězná válka.
23. únor (8. březen) 1917
V Petrohradu stále není chléb. Ženy, které stály ve frontě celou noc strhávají další k demonstracím. V průběhu dne zaplaví Petrohrad demonstrace až 50 000 lidí. Jsou slyšet volání nejen po dodávkách chleba, dřeva a uhlí, ale také po konci absolutismu a vystoupení z války. Nicky stále není o situaci informován a nějakou dobu ještě nebude. A Alix řeší úplně jiné problémy.
Alix: "Představ si, že Olga a Alexej dostali spalničky. Olga má celý obličej osypaný, baby to má spíše v ústech, hodně kašle a bolí ho oči. Oba leží ve tmě. Jsme všechny v letních sukních a v bílých pláštích. Když někdo (kdo se nebojí) přijde, převlékneme se do šatů. Ostatní děti se tomu asi taky nevyhnou, přála bych si, aby to dostaly co nejdříve. Nebylo by jim aspoň tak smutno v zatemněném pokoji a netáhlo by se to tak dlouho."
V situaci, kdy probíhaly kritické hodiny a doslova šlo o osud impéria a rodu Romanovců, Alix běhá z jednoho pokoje do druhého a strachuje se o zdraví svých dětí. Komorník Volkov jí sice sdělí, co se v Petrohradě právě odehrává, Alix však příliš nevnímá a informaci po chvíli zcela vypouští z mysli. Za celý den neinformuje svého muže o vážnosti situace.
Nicky dostane pouze krátkou zprávu od ministra vnitra Alexandera Protopopova, že situace v hlavním městě je pod kontrolou. Zde je nutno dodat, že dodnes není jisté, zda tuto informaci dostal car již 23. února (8. března) či až o den později. Každopádně nijak nereaguje.
Večer, kdy Petrohradem doslova duní hlasité volání po odstranění "té Němky" (carevny), Protopovova, konci války a někteří lidé dokonce volají po odstranění cara, zasílá Nicky Alix telegram, který zní jako z jiného světa.
Nicky: "Byl slunečný a chladný den. Po příjezdu tu na mě čekalo obvyklé osazenstvo s Alexejevem (Michail Vasiljevič Alexejev byl náčelník hlavního štábu ruské armády). Půl hodiny jsme si pěkně povídali, potom jsem si uklidil pokoj a dostal Tvůj telegram o spalničkách. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Tak je to nečekané! Musí to být pro Tebe jistě velmi únavné a zneklidňující, Holubičko moje. Třeba teď přestaneš přijímat tolik lidí, viď?"
Na tomto místě musíme cara přerušit a poslední větu vysvětlit. Jak již bylo řečeno, Nicky Alix hluboce zbožňoval a miloval na ní úplně vše. Pouze jej čas od času dráždila její úpěnlivá snaha plést se do všech státních záležitostí. Například mu běžně navrhovala, kterého ministra by měl vyhodit a kterého dosadit na jeho místo. Zde se tedy snaží Alix naznačit, že by bylo dobré v této situaci nechat jednání na něm.
Pokračujeme v telegramu: "Píšeš mi, že mám vládnout pevnou rukou. A máš naprostou pravdu. Buď si jista, že na to nezapomínám, ale to ještě neznamená, že musím každého kolem sebe okřikovat. Klidná poznámka nebo pádná odpověď velmi často docela stačí."
Dějiny někdy mají neuvěřitelný smysl pro ironii. Právě tato slova píše Nicky Alix v momentně, kdy jeho trůn začíná nenávratně padat. Teď by stále ještě mohl situaci zachránit. Stačilo by z fronty stáhnout pár loajálních pluků a vyslat je do Petrohradu. Nicky to neudělá.
24. únor (9. březen) 1917
Včera bylo v ulicích Petrohradu přes 50 000 lidí. Dnes je to kolem 200 000 lidí. A situace se zhoršuje.
Petrohrad je ochromen nejen demonstracemi, ale také stávkami. Město, ve kterém již tak vázne zásobování a lidé čekají v mrazech na ulicích na chleba mnoho hodin, a často se ani nedočkají, dostává stávkami další těžkou ránu. Dle odhadů se do stávky zapojilo přes 80 000 lidí.
Další velký problém je nedostatek paliva. Není uhlí ani dřevo a lidé v domech mrznou. Továrny se nevytápí již delší dobu. S rostoucí nespokojeností rostou i požadavky demonstrujících. Dnes se již zcela otevřeně žádá abdikace Mikuláše II. a vyhnání "té Němky".
Car má stále jen málo informací. Ač dopoledne dostal telegram od předsedy vlády Nikolaje Golicyna, nemohl z něj pochopit velikost protestů a skutečnou situaci ve městě. A to čistě z toho důvodu, že telegram je plný obecných frází a bagatelizování pravého stavu.
Golicyn si je však alarmující situace vědom a ve svém domě se setkání s některými členy vlády, aby probrali opatření. Ministr války Michail Beljajev navrhuje, aby Golicyn odvolal ministra vnitra Alexandera Protopopova a tím zklidnil emoce rozvášněného lidu. Ruský předseda vlády však ví, že tento krok by mohl možná před týdnem. Dnes již je pozdě. Místo toho ukazuje členům vlády podepsaný carský výnos o rozpuštění Dumy. Nicky jej podepsal před svým odjezdem a Golicyn jej má v případě nutnosti použít. S tímto řešení však pro změnu nesouhlasí Beljajev ani další členové vlády, kteří argumentují, že Duma by se rozpuštění jednak nepodřídila a jednak by vyhlášení takového výnosu mohlo protestující ještě více rozvášnit. Celá schůze části členů vlády tak končí bez výsledku.
V téže době propukají na ulicích střety mezi protestujícími na jedné straně (čím dál častěji se objevují ozbrojení dělníci) a kozáky a policií na straně druhé. Vůdci demonstrantů schvalují rezoluci, že zítra vypukne v Petrohradu generální stávka.
Ani náčelník štábu ruské armády, Alexejev, ač dostává z Petrohradu velmi přesné informace, neinformuje Nickyho o vážnosti situace. Ten tak kolem poledne posílá Alix následující telegram.
Nicky: "Posílám Tobě a Alexejovi řády od belgického krále a královny jako památku na válku. Jistě bude mít radost z dalšího křížku."
Tento telegram je důkazem, že ještě v poledne 24. února (9. března) car vůbec netušil, co se v hlavním městě děje. Odpoledne dostane od Alix konečně první informaci o protestech v Petrohradu.
Alix: "Můj nejdražší! Včera tu byly nepokoje. Na Vasilijevském ostrově a na Něvském prospektu, protože nějaká žebrota se vlámala do pekařství. Rozbili u Filippova celý krám, až na ně povolali kozáky. To všechno jsem se dozvěděla neoficiálně... V deset hodin jsem šla na chvilku k Aně (nejbližší služebná Alix), která má také spalničky. Chodím z pokoje do pokoje, od jednoho pacienta k druhému. Ven jsem šla jen na chvilku, zapálit za všechny v kostele svíčku."
Za velmi zajímavou bych označil poznámku Alix, že se tyto informace dozvěděla neoficiálně. Je v přímém kontrastu se vzpomínkami komorníka Volkova, který Alix pravidelně informoval, přičemž ona ještě včera jeho slovům nevěnovala žádnou pozornost. Taktéž je potřeba si všimnout, že včerejší protesty desítek tisíc lidí Alix bagatelizuje na jeden rozbitý pekařský krám.
Dále Alix svému muži sdělí, že další dítě dostalo spalničky. Nicky, dá se říct zcela logicky, ve svém podvečerním telegramu protestům v Petrohradě vůbec nevěnuje.
Nicky: "Takže naše tři děti a Aňa mají spalničky. Pokoje v Carském selu se musí dezinfikovat. Ale Ty se těžko budeš chtít přestěhovat do Petěrhofu. Kde tedy budete bydlet? V klidu si to všechno promyslíme až se vrátíme. Což bude doufám brzy. Můj mozek si tady odpočívá. Žádní ministři, žádné složité problémy. Prospívá mi to, ale mé srdce trpí odloučením."
Ještě dnešního dne večer tedy Nicky nevěnoval nepokojům v Petrohradě žádnou pozornost. Místo toho se zajímá o dezinfekci Carského sela. Dnes přitom byla poslední šance na rázný zásah proti protestujícím, který by dokázal nastupující revoluci bez větších problémů zastavit. Tato šance byla absolutně promarněna. A každým dnem bude případný zásah problematičtější a náročnější.
25. únor (10. březen) 1917
Petrohrad je zcela paralyzován generální stávkou. Stávkuje přes čtvrt milionu lidí.
Ulice města jsou plné demonstrantů, které strhávají agresivní radikálové. Ve vzduchu vlají rudé prapory. Lidé nesou transparenty volající po konci monarchie a vyhnání Romanovců. V některých ulicích odmítají bezpečnostní složky proti demonstrujícím zasáhnout.
Před polednem navštíví předseda Státní dumy Michail Rodzjanko předsedu vlády Golicyna a vyzve jej, aby podal demisi. Golicyn okamžitě kontruje podepsaným carským výnosem, který mu umožňuje Dumu kdykoli rozpustit. Oba muži však vědí, že tento "papír" nemá žádnou hodnotu.
Dnes již můžeme s jistotou tvrdit, že případné rozpuštění Dumy by revoluci naopak ještě urychlilo. Nemohlo ji zastavit. Toho si byl vědom i Golicyn, a proto výnos nepoužil. O pár hodin později navrhne ministr zahraničních věcí Nikolaj Pokrovskij, aby odstoupila celá vláda. Ani k tomuto činu se však Golicyn neodhodlá. Tvrdí, že tak závažný krok by musel probrat s carem.
Z nám známé komunikace prostřednictvím telegramů je ovšem zjevné, že Golicyn něco takového Nickymu vůbec nenavrhl. Nelze ani uvěřit, že až do pozdního večera dostal Nicky ohledně situace ve městě jediný telegram a to od ministra vnitra Protopopova. Ještě méně uvěřitelné je, že tento telegram nebyl alarmující, jak by se dalo předpokládat, ale naopak uklidňující.
V situaci takřka úplné anarchie ve městě vytváří menševici Sovět dělníků. Oproti tomu Alexander Šljapnikov, což byl v době Leninova exilu vedoucí představitel bolševiků v Rusku prohlašoval, že se o žádnou revoluci nejedná a stačí, aby každý dělník dostal kilo chleba, stávky skončí a všichni půjdou domů. Profesionální revolucionář zaspal revoluci.
Později odpoledne posílá Alix Nickymu následující telegram.
Alix: "Můj nejdražší, milovaný poklade, stávky a nepokoje ve městě už překračují všechny meze. Je to hnutí výtržníků, výrostci a holky běhají po městě a křičí, že nemají chleba a to jen proto, aby zvyšovali zmatek. Zrovna tak činí dělníci, kteří brání druhým pracovat. Kdyby mrzlo jako v předchozích dnech, seděli by všichni doma. Ale to všechno přejde a uklidní se. Stačí, když se Duma zachová správně. Já jsem cítila, když jsi odjížděl, že se něco semele. Napiš mi pozdrav pro Aňu, bude mít radost. A odpusť mi tento truchlivý dopis, ale hrne se to na mne ze všech stran."
Dále Alix svého muže informuje o zdravotním stavu dětí. Ani s odstupem století nejde pochopit, že Nicky nedostal od své ženy jasnou zprávu o čtvrt milionu lidí ve stávce.
Car tedy dále setrvává v nečinnosti. Až pozdě večer dostane ruský imperátor telegram od předsedy Dumy Rodzjanka. Jedná se o vůbec první zprávu, která nepokoje v hlavním městě nebagatelizuje. Bohužel, ani teď si Nicky neuvědomí, jak je situace vážná. Rovněž nemá důležité informace, že v průběhu dne odmítali policisté i vojáci zasahovat proti demonstrantům a že čím dál více dělníků je ozbrojených. Tyto informace se dozví až dalšího dne ráno z telegramu ministra války Beljajeva. Ale to již bude pozdě. Nicky učiní zlomové rozhodnutí dnes večer.
Protože nemá všechny potřebné informace, nedochází mu rozsah nepokojů a neví, že se na bezpečnostní složky nemůže zcela spolehnout, vydá rozkaz, že nepokoje mají být okamžitě potlačeny a ukončeny. K dovršení celé tragédie dá tento úkol veliteli petrohradského vojenského obvodu, generálovi Sergeji Chabalovi. Chabalov byl muž zcela neschopný, nerozhodný a u vojáků neměl žádný respekt. Přesto to má být právě on, kdo zítra ráno demonstrující a stávkují rozežene.
Car snad ani nemohl svěřit velkou odpovědnost méně vhodné osobě.
26. únor (11. březen) 1917
Ráno vstupují do ulic Petrohradu vojáci a ozbrojení policisté. Snaží se rozehnat demonstranty.
V průběhu dopoledne všechno nasvědčuje tomu, že se podaří situaci dostat pod kontrolu. Část města je již zpacifikovaná a vojáci úspěšně postupují dále. Generál Chabalov, aby ukázal carovi, že si jeho důvěru zaslouží, ovšem vojáky instruuje k větší agresivitě. Místo, aby vojáci vyklízeli ulice alespoň trochu poklidně a vždy, jako první volili varovnou střelbu do vzduchu, dostávají pokyny být k demonstrujícím nemilosrdní. Není proto divu, že kolem poledne došlo k události, která dost pravděpodobně rozhodla o osudu Romanovců.
Na Znamenského náměstí střílely jednotky pavlovského pluku do desítek lidí a další menší incidenty se staly i v jiných oblastech hlavního města. Jakmile se o tom dozvěděla petrohradská posádka, došlo v její části k otevřené vzpouře. Vojáci tak začali bojovat mezi sebou.
V téže době probíhá jednání vlády s vůdci opozice, reprezentované Vasilijem Maklakovem. Opozice vyzívá vládu k demisi. Něco takového předseda vlády Golicyn rázně odmítne a oznámí opozičním politikům, že carovi navrhne rozpuštění Dumy či alespoň přerušení zasedání.
Odpoledne posílá Alix Nickymu telegram.
Alix: "Mluví se hodně od nepokojích ve městě. Myslím, že přes dvě stě tisíc lidí je v ulicích. Musí se prostě zavést lístkový systém na chléb (jako je to dnes ve všech zemích, tam už se vydávají lístky na cukr a všichni jsou klidní. Jenže ti naši idioti... Za všechno mohou flákači, často slušně oblečení lidé, ranění vojáci, studentky a ostatní, co jen popichují druhé. Lili (přítelkyně Alix) se baví s drožkáři, aby se dozvěděla, co je nového. Říkali jí, že za nimi přijeli studenti a řekli jim, že jestli zítra vyjedou do ulic, bude se po nich střílet. Mizerové! Jistě, drožkáři a řidiči stávkují, ale říkají, že to není jako v roce 1905, protože Tě všichni zbožňují a chtějí jenom chleba. Venku je teplo, ale děti nemohou jet ani na projížďku. Já si ale myslím, že to všechno dobře dopadne. Slunce krásně svítí a já cítím takový klid u Jeho (Rasputinova) hrobu. Umřel, aby nás chránil. Baby je celý osypaný. Vypadá jako leopard. Olga má velké ploché skvrny. Aňa se také osypala. Všechny bolí v krku a oči. Musím se k nim vrátit. Leží ve tmě. Žehnám Ti a líbám Tě znovu a znovu."
Telegram Alix vyvolává několik otázek. Bylo v těchto dnech Carské selo zcela odříznuto od informací, když carevna musela vysílat svou přítelkyni k drožkářům pro informace? Vážně si myslela, že car je zbožňován?
Odpovědi na tyto otázky se zřejmě nikdy nedozvíme. Telegramy Alix i Nickyho, stejně jako jejich zápisy v deníku, však svědčí o tom, že ani dnes ještě nepochopili, že se hraje nejen o osud impéria, ale i o jejich životy. O pár hodin později odesílá Nicky odpověď pro Alix.
Nicky: "Dej pozor, ať Tě to příliš nevyčerpá, to běhání mezi nemocnými. Včera jsem byl u obrazu Nejčistší Panny a vroucně jsem se modlil za Tebe, má lásko, za děti, za naši zemi i za Aňu. Dnes ráno při bohoslužbě jsem náhle pocítil ostrou bolest na prsou. Trvala asi čtvrt hodiny. Stěží jsem se udržel na nohou a na čele se mi vyrazil pot, nevím, co to bylo. Srdce se mi rozbušilo a přestalo, až když jsem si klekl před obrazem Nejčistší Panny."
Nicky se vůbec nezmiňuje o situace hlavním městě, nedoptává se na další informace, nereaguje na slova Alix. Rovněž se car nezajímal ani o to, jak dopadl vojenský zásah, který včera večer nařídil. I zápis v jeho deníku potvrzuje, že celý den Petrohrad nijak neřešil.
Nickyho deník: "V deset jsem šel na mši. Hlášení se odbylo rychle. Napsal jsem Alix a jel jsem po bobrujské silnici do kaple. Bylo jasné, mrazivé počasí. Večer jsem hrál domino."
Car si šel brzy lehnout a nezastihl jej tak zoufalý telegram předsedy Státní dumy Rodzjanka, který přišel do Mogileva pozdě večer. Rodzjanko doslova bil na poplach, protože věděl, že se hraje o vše.
Telegram Rodzjanka: "Ve městě vládne anarchie. Vláda je paralyzovaná, doprava, zásobování a dodávka topiva jsou v úplném rozkladu. Armádní jednotky po sobě střílejí. Na ulicích je slyšet nepravidelnou střelbu. Je bezpodmínečně nutno ihned pověřit osobu požívající všeobecné důvěry sestavením nové vlády. Jakýkoli odklad bude znamenat katastrofu. Prosím Boha, aby v tuto hodinu odpovědnost nepadla na korunovanou hlavu."
Díky zprávě carova pobočníka víme, že náčelník štábu Alexejev tento telegram přečetl kolem půlnoci. Přesto odmítl cara vzbudit. Na otázku proč tak (ne)učinil je těžké odpovědět. Někteří historici dokonce spekulují, že Alexejev byl zrádce a chtěl cara zbavit moci. Jednodušší a zřejmě i pravdivější vysvětlení však bude to, že nechtěl Nickymu, ztrápenému a unavenému člověku, přidělávat další starosti.
V tutéž hodinu, kdy Alexejev četl Rodzjankův telegram, odhlasovala petrohradská posádka vlastní rezoluci, která vojáky zavazovala, aby nestříleli do demonstrantů ani v případě, že k tomu dostanou rozkaz. Řadoví vojáci pak v noci zavraždili několik důstojníků a velitelů. Stalo se tak v případech, kdy je velitelé od schválení rezoluce zrazovali či je chtěli disciplinárně potrestat.
Tímto momentem se vzpoura původně pouze části vojáků stala masovou záležitostí. Poslušnost odmítly desítky tisíc vojáků. Revoluce vstupuje do rozhodující fáze.
27. únor (12. březen) 1917
Sotva nad Petrohradem vysvitne Slunce, začne probíhat pouliční válka mezi vojskem a vzbouřenci.
Každou hodinou je situace v hlavním městě dramatičtější. Radikálové zapalují policejní stanice, soudní budovy, vtrhávají na ministerstva, rozbíjí okna paláců. Generál Chabalov vyhlašuje ve městě výjimečný stav, ale nemá dostatek sil, aby jej mohl adekvátně vymáhat. Z petrohradské posádky se v průběhu dopoledne vzbouřily další tři regimenty. Vzbouření vojáci, spolu s demonstranty, pořádají ve městě hony na četníky. Davy útočí na sklady zbraní. Čím dál více dělníků je ozbrojených. Jsou drancovány obchody, restaurace či rezidence.
Petrohrad hoří a Nicky dostává další zoufalý telegram od Rodzjanka: "Situace se zhoršuje. Musí se okamžitě zasáhnout, neboť už zítra bude pozdě. Nadešla poslední hodina, kdy se rozhoduje o osudu Ruska a dynastie!"
Nickymu jsou doručeny i další telegramy od členů vlády. Až v tento moment si naplno uvědomí, čemu čelí. Dostane strach. Ne o sebe. Ne o Rusko. Ale o svou rodinu. Bojí se, aby revolucionáři nevyrazili na Carské Selo. Teprve nyní vyvine iniciativu, kterou měl vyvinout již před několika dny.
Velením vojska, které má zpacifikovat Petrohrad je pověřen generál Nikolaj Ivanov. K tomuto rozhodnutí Nicky dospěje po jednání s náčelníkem štábu generálem Alexejevem. Generál Ivanov má sebrat prapor válečných veteránů a k jeho silám má být z fronty přesunuto osm loajálních pluků. Jde o poslední šanci.
Odpoledne jedná Státní duma. Poslanci mají obavy, aby anarchie nevyužili radikálové a kromě cara nesvrhli i Dumu. V ulicích se střílí, pár tisíc věrných vojáků pod velením generála Chabalova bojuje marný boj proti obří přesile vzbouřenců a ozbrojených dělníků. A poslanci v Dumě stále jednají. Jestliže v těchto kritických dnech pro celé Rusko chyběla rozhodnost Nickymu, nelze říct o poslancích cokoli lepšího. K iniciativě je vyburcoval až strach o vlastní místa a životy. Vytvoří tzv. Prozatímní výbor Státní dumy. Do jeho čela se postaví právě předseda Dumy Michail Rodzjanko. Výbor má 24 komisařů, kteří však fakticky nemají vůbec žádnou moc. Krátce nato dorazí do Dumy předseda vlády Golicyn a oznámí poslancům, že po dohodě s carem je jednání Dumy přerušeno až do konce dubna. Poslanci se sice carskému výnosu odmítnou oficiálně podřídit, avšak ani nepokračují v plenárním zasedání.
Nedaleko od budovy Státní dumy jednají socialisté, bolševici, menševici a eseři a po delším zasedání vytváří tzv. Petrohradský sovět. Známý též jako Ispolkom. Rovněž se koná zasedání rady ministrů. Poslední jednání rady ministrů v historii ruského impéria. Ministři nejprve nabádají svého kolegu, ministra vnitra Propotovova, aby podal demisi, později se však dohodnou, že celá rada oznámí Carovi složení funkcí.
Zápis v Nickyho deníku je vše vypovídající: "V Petrohradě vypukly před několika dny nepokoje. K mé lítosti začalo zasahovat vojsko. Odporný pocit, být tak daleko a dostávat zlé, k tomu jen útržkové zprávy. U hlášení jsem se dlouho nezdržel. Odpoledne jsem šel na procházku po silnici na Oršu. Po večeři jsem se rozhodl, že odjedu do Carského sela co nejdříve."
Celý večer Nicky jedná s generálem Ivanovem. Klade mu na srdce, že jeho nejdůležitějším a prvořadým úkolem je zabezpečit ochranu pro carskou rodinu.
I přes dlouhé jednání nedostane generál Ivanov od Nickyho jasný rozkaz, aby v Petrohradě zjednal pořád stůj co stůj. Nicky váhá. Stále, jako kdyby doufal, že se situace "nějak sama" vyřeší. Případně, že moc převezme Duma a z něj se stane konstituční monarcha. Je možné, že kdyby Nicky v tento večer ukázal rozhodnost a patřičnou tvrdost, mohlo ještě všechno dopadnout jinak. Stačilo z fronty, která byla od bitev v době Vánoc stabilní a nehrozilo žádné větší nebezpečí, stáhnout dostatečné množství pluků a schopných velitelů. Dá se rovněž předpokládat, že vojenská operace za účelem ovládnutí Petrohradu a potlačení revoluce by byla hodně krvavá.
Nicky si je vědom, že boj v ulicích města by možná nepřežily desítky tisíc civilistů a vojáků. Nedokáže se proto odhodlat, aby vydal takový rozkaz.
28. únor (13. březen) 1917
Car sedí ve vlaku takřka celou noc. Nemůže se dočkat, až bude moci vyrazit za rodinou do Carského Sela.
Ještě v noci Nicky odesílá z vlaku telegram pro Alix: "Vyjíždím ve 2:30. Jízdní garda dostala rozkaz okamžitě vyjet z Novgorodu do Petrohradu. Dá Bůh, že nepokoje v armádě budou brzy potlačeny."
Po odeslání telegramu na chvíli usne. Vlak vyjede z Mogileva v pět hodin ráno.
Během dopoledne se podaří vzbouřencům a radikálům obsadit celý Petrohrad a všechny důležité úřady. Většina policejních stanic je vypálena. Davy lynčují policisty na ulicích. Situace se ještě zhorší, když demonstrující přepadnou věznice a pustí ven trestance.
V době, kdy jsou vládní budovy v hlavním městě rabovány a ověšovány rudými prapory, začne opravdové drama v Carském Selu. Kolem poledne povstane zdejší posádka. Takřka 40 000 mužů. Jakmile se o akutní hrozbě pro carskou rodinu dozví předseda Státní dumy a od včerejška i předseda Prozatímního výboru Michail Rodzjanko, vyděsí se a ihned telefonuje do Carského Sela. Telefon zvedne dvorní maršálek carského domu Paul von Benckendorff. Muž ze starého a slavného rodu, který je carské rodině zcela oddaný a věrný. A požívající důvěru Alix.
Bendendorf: "Ale co nemocné děti? Nejsou žádné cesty schopny."
Rodzjanko: "Když hoří dům, musí se vynést i nemocné děti!"
Předseda Prozatímního výběru byl v telefonu, dle jeho spolupracovníků, zoufalý. Chápal, že každým momentem mohou vojáci vtrhnout do paláce a carskou rodinu zmasakrovat. Cítil za ně plnou odpovědnost, a přitom jim nebyl schopen zajistit bezpečnost. Když Benckendorff vyřídil prosbu Rodzjanka carevně, reagovala Alix impulzivně a rázně: "Nikam nepojedu! Ať dělají, co chtějí." Alix nebyla z těch, kteří před nebezpečím utíkají. A otázka případného úniku carské rodiny se v průběhu dne stejně stane irelevantní.
Vzbouření vojáci totiž obsadí zdejší nádraží a jakýkoli únik či naopak příjezd vlaku tím znemožní. Odpoledne již carevna a její děti slyší z venku střelbu. Neví, co se děje. Její naděje, že vojáci bojují mezi sebou rychle pohasnou, když jí jeden kozák sdělí, že jde o oslavnou palbu do vzduchu. To už Alix slyší, jak vojenská kapela vyhrává La Marseillaisu. Vojáci tím chtějí dát rodině najevo, jaký konec ji čeká.
Nic z toho Nicky neví. Do Carského Sela, na ochranu své rodiny, vyslal generála Ivanova. Dokonce, aby neblokoval železnici pro jemu loajální vojáky, vydal se do Petrohradu oklikou. Tedy nikoli přes Pskov, ale severnější trasou kolem Novgorodu.
Hlavnímu městu se mezitím snaží, hodně neúspěšně, vládnout Prozatímní výbor. Místo toho získává čím dál větší moc petrohradský sovět. Do sovětu jsou v průběhu dne zvoleni zástupci několika oborů. Především jde o zástupce malých obchodů, velkých továren a vojáky. Právě vojáci tvoří absolutní většinu. V sovětu získají převahu menševici a usilovně se snaží připravit podmínky pro socialistickou revoluci.
Poslanci Státní dumy, členové Prozatímního výboru a především sám Rodzjanko, jsou si vědomi, že pokud nebudou jednat rázně, velmi rychle přijdou o moc. Tu pak přebere sovět. Takového scénáře se všichni děsí. Proto se rozhodnou, že vypracují návrh nového manifestu. Manifest o vytvoření konstituční monarchie v Rusku má být, hned po carově příjezdu do Carského Sela, který je očekáván již zítra, předložen Nickymu k podpisu. K večeru tento manifest podepíší velkoknížata Pavel Alexandrovič, Kirill Vladimirovič a Dmitrij Konstantinovič. Dokument sice odmítne podepsat Alix, která telefonicky sdělí poslancům Dumy, že je pouze carevna a nemá žádnou faktickou moc, i tak však Rozdzjanko věří, že má šanci na úspěch. Stejně tak doufá, že proměna ruského absolutismu na konstituční monarchii uklidní davy.
Již nikdy se nedozvíme, jak by vše dopadlo, kdyby Nicky následujícího dne manifest podepsal a stal se konstitučním panovníkem. Vlak s carem mířil do Petrohradu bez jakýchkoli problémů.
Nicky si večer zapsal do deníku: "Šel jsem spát ve 3:15 ráno. Tak dlouho jsme s generálem Ivanovem debatovali. Posílám jej napřed, aby se svým vojskem zavedl pořádek. Z Mogileva jsme vyjeli v pět ráno. Spal jsem do desíti hodin. Venku byl mráz, svítilo Slunce. Přes den jsme projeli Vzajmou, Rževem a v devět večer jsme byli v Lichoslavli."
Poté jeho vlak mířil na sever. O mnoho dále však car nedojel. Ve městě Malaja Višera je vlak kolem půlnoci zastaven a Nicky se dozví, že železnici do Petrohradu blokují u Ljubaně a Tosna vzbouření vojáci. Následuje krátká porada se štábem a je rozhodnuto zamířit na Pskov. Právě na onen Pskov, kudy mohl carův vlak jet rovnou, avšak nejel, protože Nicky nechtěl zdržovat vojáky generála Ivanova. Přitom stačilo, aby s cestou do Carského Sela vyčkal pár hodin a vyrazil až po odjezdu posledního vlaku s vojáky. Šlo o další špatné rozhodnutí cara.
V době, kdy se vlak s Nickym rozjíždí na Pskov, provádí Alix se svým jediným zdravým dítětem, velkokněžnou Marií, přehlídku posledních věrných vojáků v Carském Selu. Jde především o vojáky tělesné a jízdní gardy. A taktéž o vojáky carovy kozácké osobní stráže. Alix vidí, že jich není mnoho. A také ví, že vzbouřená posádka Carského Sela má obrovskou přesilu. Velitele proto instruuje: "Pánové, prosím vás, hlavně nestřílet. Nechci, aby kvůli nám tekla krev."
Carevna jde spát a modlí se, aby zítra přijel její milovaný manžel.
1. (14.) březen 1917
Vlak s Nickym jede nocí do Pskova. Alix leží v posteli a nemůže spát. Bojí se o děti i o manžela.
Hned ráno si car zapíše do svého deníku zážitky z posledního večera a noci.
Nickyho deník: "V noci jsme se vrátili z Malaje Višery zpátky, jelikož Ljubaň a Tosno byly obsazeny povstalci. Jeli jsme na Valdaj, Dno a Pskov."
Alix je od rána nervózní. Každou hodinou očekává návrat Nickyho. Ale Nicky nepřijíždí ani ráno, ani v průběhu dopoledne, ani kolem poledne. To už Alix nervově nevydrží a posílá každou hodinu telegram. Všechny se jí však vracejí. Nikdo jí neřekne, kde se Nicky nachází.
V průběhu dopoledne zastihla carevnu další zlá zpráva. Zrada. Velitel gardových námořníků, velkokníže Kirill (bratranec cara) přešel i své svými gardisty na stranu vzbouřenců. Připnul si na klopu rudou stuhu a své vojáky odvedl z Carského Sela do Petrohradu, aby před Tauridským palácem složili přísahu Dumě a lidu. Alix čekala ledacos, ale takovou zradu rozhodně ne. Tvrdá rána přišla z míst, odkud ji vůbec nečekala. Přes noc navíc dezertovali další vojáci, kteří měli chránit Alexandrovský palác v Carském Selu a na ochranu carské rodiny teď dohlíží již prakticky jen kozáci.
Když ani odpoledne nedokáží její telegramy zastihnout cara, obrátí se carevna na velkoknížete Pavla. Alix sice Pavla Alexandroviče zavrhla, protože jeho syn Dimitrij byl jedním z vrahů Rasputina, teď však ví, že jí nikdo jiný nemůže pomoci. A Pavel se k ní zády neobrátí. Hned po svém příjezdu do Carského Sela sdělí Alix nejnovější zprávy. Ví, kde se nachází Nicky. Jeho vlak byl zastaven ve Pskově a nemůže pokračovat dál, protože všechny železnice do Petrohradu již obsadili vzbouření vojáci. Pavel dále Alix požádá, aby se připojila k včera zveřejněnému manifestu, který podepsala již tři velkoknížata a také, aby přesvědčila Nickyho, až se jí podaří s ním spojit, že je nezbytně nutné tento manifest o vzniku konstituční monarchie bez prodlení podepsat. Carevna, která by s takovým dokumentem nikdy nesouhlasila a rezolutně by Nickymu zakázala jej podepsat, nyní přikyvuje. Je si vědoma, že tady už nejde o monarchii, ale o holý život. Pavel ani Alix však netuší, že situace během posledních dvou dnů vygradovala tak, že revolucionáři již o žádnou konstituci nestojí. Chtějí konec nejen Mikuláše II., ale celého rodu Romanovců.
Další zápis do svého deníku učinil car ve chvíli, kdy zjistil, že ani přes Pskov se do Carského Sela nedostane. A ze všeho nejvíce myslel na Alix a na své děti.
Nickyho deník: "Gatčina a Luga byly už také v rukou povstalců. Taková hanba. Dojet do Carského se už nedalo. A přitom jsem stále byl myslí i srdcem tam u nich, kde ubohá Alix prožívá všechny ty těžké události sama! Pomoz nám Bůh!"
Takřka všechny zápisy v deníku Nickyho jsou fádní, bez špetky emocí. Zápis z dnešního dne je výjimečný. Ukazuje, v jakém psychickém rozpoložení ruský imperátor byl. Nevěděl, co si počít. Jaké rozhodnutí učinit. Vázala jej odpovědnost k dynastii. K vládě otce a děda. Leželo mu srdci Rusko. Nechtěl, aby upadlo do anarchie. Ale zároveň se obával o život své rodiny. Trpěl.
Obavy jsou rozhodně na místě. Revolucionáři v Petrohradě tvrdě účtují s nenáviděnými ministry a politiky. V průběhu noci a dnešního dne byli zatčeni předseda vlády Nikolaj Golicyn, ministr vnitra Alexander Protopopov či komorník carského dvoru Nikolaj Maklakov. Maklakov byl krátce po svém zatčení takřka roztrhán a zlynčován davem. Jen s velkým štěstím vyvázl životem. Ne však na dlouho.
Státní Dumě se nedaří udržet v ulicích Petrohradu klid a pořádek. Krom toho dělá Prozatímní výbor jednu chybu za druhou. Místo toho, aby Výbor prosazoval svou moc a autoritu vzešlou z voleného orgánu, tedy Dumy, a nebral nekonečné rezoluce petrohradského sovětu na zřetel, dostávají se komisaři Výboru čím dál více do vleku sovětu.
Na tomto místě je nutno vysvětlit, že sovět či Ispolkom, nebyl nic víc, než soukromý subjekt. Něco na způsob odborů. Ano, je pravda, že v těchto revolučních dnech nemohla Duma ani Výbor moc sovětu zcela potlačit. Poslanci a komisaři však měli mít odvahu posílat svá rozhodnutí Ispolkomu jako hotovou věc. Ne žádat o souhlas. V průběhu těchto zlomových dnů tak vyklíčila první a zásadní chyba, která o půl roku později vedla k Velké říjnové socialistické revoluci. Tedy, kde vzniku tzv. dvojvládí v Rusku, kdy si Ispolkom uzurpoval stále více moci, až se skutečná vláda stala fakticky zbytečnou.
Poslanci Státní dumy, ve snaze udržet si moc, se v podvečer obrátí na štáb generálů, který je s Nickym ve vlaku v Pskově. Politici přesvědčují generály, prostřednictvím telegramů a dálnopisů, že jedinou možností, jak udržet v Rusku klid a pořádek, je carova abdikace.
A večer skutečně začnou generálové cara přemlouvat, aby zvážit abdikaci. Tvrdí Nickymu, že jen jeho abdikace dovede Rusko udržet ve válce, ve které již padlo tolik mužů. Říkají, že pokud se k moci dostanou socialisté, zajisté ihned z války vystoupí. Ve chvílích, kdy je Nicky přesvědčován generály v Pskově, přichází do vlaku telegram od náčelníka štábu Alexejeva z Mogileva.
Telegram Alexejeva: "Revoluce v Rusku se jeví nevyhnutelnou, pokud se v zázemí rozpoutají nepokoje. Bude to znamenat hanebné ukončení války se všemi důsledky, které budou strašné. Je nemožnou věcí požadovat od vojáků, aby šli chladnokrevně do boje, zatímco ve vnitrozemí se rozpoutala revoluce."
Dále Alexejev Nickyho žádá, aby povolil Státní dumě vytvoření nové vlády. Nátlak generálů a telegram Alexejeva na cara zapůsobí. Vydá dva rozkazy přičemž především ten druhý byl velkou chybou.
Nejprve měl být odeslán telegram předsedovi Dumy a Prozatímního výboru Rodzjankovi, aby Státní duma jmenovala do čela země nový kabinet.
Druhý rozkaz byl pro generála Ivanova. Měl zastavit postup na Petrohrad. Nicky tak znovu v klíčovou chvíli zaváhal a neprokázal rozhodnost. Nelze říci, zda by jednotky generála Ivanova dokázaly povstání v Petrohradě porazit. Ale tímto rozhodnutím car de facto abdikoval, byť se ještě dnes večer k oficiální abdikaci přesvědčit nenechal.
Po dlouhém jednání odchází Nicky do svého spacího vozu, kde se marně pokouší usnout. Sužují jej obavy o Alix a děti. Muž, který byl celý svůj život krajně nerozhodný a nestálý je teď v situaci, kdy má učinit doslova dynastické rozhodnutí s obrovskými následky.
2. (15.) březen 1917
V noci nikdo nespí. Nicky, Alix, děti, Alexejev, Rodzjanko, generálové ani politici v Petrohradě. Jde o vše.
Zatímco Nicky leží ve své posteli ve spacím voze a přemýšlí nad abdikací, do Alexandrovského paláce v Carském Selu přijíždí kolem jedné hodiny ráno generál Ivanov. K Carskému Selu dorazil prakticky sám. Jen se svou suitou. Vlak nemohl pokračovat dále. Vzbouření vojáci totiž rozebrali koleje a vagony s vojáky Ivanova následně obklíčili. Většina z nich pak přešla na stranu vzbouřenců. Zoufalá Alix prosí generála, aby se pokusil, s zbývajícími věrnými vojáky o průlom k Nickymu a aby jej osvobodil. Něco takového není možné.
Ve stejnou dobu probíhá intenzivní konverzace prostřednictvím dálnopisů mezi předsedou Dumy a Prozatímního výboru Rodzjankem a generál Ruzským. Oba muži si posílají dálnopisy přes čtyři hodiny a Ruzskij z nich pochopí, že Duma ani lid o žádné ústupky či konstituci nestojí. Takřka všichni v Petrohradu chtějí jediné: Abdikaci cara. Ruzskij průběžně přeposílá dálnopisy do Mogileva, kde si je pročítá náčelník štábu generál Alexejev. A ten zase telegrafuje jednotlivým generálům na frontu a dotazuje se na názor polních velitelů.
S odstupem století můžeme říct, že o abdikaci cara se rozhodlo, bez jeho vědomí, právě v těchto brzkých ranních hodinách. Proti Nickymu se totiž postavili nejen politici z Petrohradu, sovět a ulice, ale také nejvyšší velitelé ruské armády a vojáci.
V 10:45 dopoledne předává jednotlivé dálnopisy z Petrohradu a Mogileva generál Ruzskij carovi. Nicky si je v klidu pročte a prohlásí: "Pokud je pro blaho Ruska nutné, abych odstoupil, jsem ochoten to udělat."
V průběhu dalších tří hodin postupně přichází odpovědi generálů. Všichni, bez jediné výjimky, žádají cara, aby abdikoval. Proti svému bratranci se tak dokonce postavil i zřejmě nejslavnější a nejlepší ruský velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič. Nicky si názory svých generálů opět v klidu pročte a poté odejde. Sepsat manifest.
V 14:00 učiní Nicky do svého deníku zápis: "Dopoledne přišel Ruzskij a referoval mi o debatě s Rozdjankem. Dle jeho slov je situace v Petrohradě taková, že vláda, ovlivňovaná Dumou, nebude teď schopna nic podniknout, jelikož proti ní stojí sovět. Je nutné, abych abdikoval. Ruzskij informoval o našem rozhovoru hlavní stan a Alexejev všechny vrchní velitele. Odpoledne přišly odpovědi ode všech. Pravilo se v nich, že pro záchranu Ruska a udržení klidu v armádě a na frontě bych se k tomu kroku (k abdikaci) měl odhodlat. Souhlasil jsem."
Jestliže ještě včera byly z Nickyho zápisů v deníku cítit emoce a duševní pohnutí, dnes je již ruský imperátor zcela rezignovaný a apatický. O jeho osudu rozhodují jiní a on to ví.
Oproti tomu Alix prožívá jedno velké, nekončící drama. Teď, když dezertovali i vojáci generála Ivanova, dostane velký strach. Kolem jejího paláce postává již jen pár kozáků a ona, i s dětmi, je vydává vzbouřené carskoselské posádce na milost a nemilost. Vyšle tedy jednoho z věrných kozáků do města, za velkoknížetem Pavlem. Kozák má velké problémy se do Pavlova paláce dostat. Nikdo mu neotvírá. Musí tedy přelézt plot a následně bloudí palácem. Všichni utekli. Velkoknížete opustilo veškeré služebnictvo kromě jeho komorníka. Když konečně Pavla najde, vysvětlí mu obavy Alix. Pavel volá do Dumy. Po delším rozhovoru nechá Alix vzkázat, že Duma zaručuje bezpečnost carské rodiny a že velitelé carskoselské posádky mají jasné instrukce nic nepodnikat. Sám dodává, že by raději zemřel, než aby dopustil zkřivení jediného vlasu na hlavě Alix či jejich dětí. Ve chvílích, kdy Alix čeká na návrat kozáka, píše dlouhé dopisy pro Nickyho:
Dopis Alix: "Srdce mi puká při pomyšlení, že někde úplně sám prožíváš všechno to trápení a muka, a my o Tobě přitom nic nevíme a Ty nevíš nic o nás. Posílám teď za Tebou Solovjova a Gramotina, každému dávám jeden dopis a doufám, že alespoň jeden z nich dostaneš. Ti dva mládenci Ti všechno řeknou, takže o naší situaci Ti nemusím nic psát. Je to všechno odporné. Já však pevně věřím a nic mě v té víře nezviklá, že všechno dobře dopadne. Je jasné, že Tě nechtějí pustit za mnou, dokud jim nepodepíšeš nějakou listinu, ústavu nebo něco stejně hrozného. Ale když jsi sám, nemáš za sebou armádu, jsi jako myš v pasti, co Ti zbývá? Je to nesmírná hanebnost a podlost, v dějinách neslýchaná, zajmout vlastního panovníka. Pokud Tě donutí k ústupkům, v žádném případě nejsi povinen je dodržovat, protože byly vynuceny nedůstojným způsobem. Tvá malá rodina je hodna svého toce. Postupně vysvětluji situaci straším dětem. Babymu jsem řekla jen část. Všichni jsme zoufalí, že k nám stále nejedeš. V noci jsem mluvila s Ivanovem. Myslím, že by s k Tobě mohl dostat přes Dno. Doufal, že by mohl provést Tvůj vlak za svým. Dva proudy, Duma a revolucionáři, jsou jako dva hadi, kteří se, v to doufám, navzájem ukoušou. To by zachránilo situaci. Cítím, že Bůh něco udělá. Nás opustili námořníci. Ale až se armáda dozví, že Tě zadržují, rozzuří se a povstane. Děti leží klidně ve tmě. Výtah nejezdí už čtyři dny. Praskly nám trubky. Nemohu Ti nic radit, buď jen sám sebou, můj milý. Budeš-li se muset podřídit okolnostem, Bůh Ti pomůže. Ty můj svatý trpiteli. Nos Jeho kříž (Rasputina), aspoň pro můj klid."
Dopis Alix je nutno vidět v kontextu situace a jejího duševního rozpoložení. Je zoufalá, ztrácí racionální úsudek, bojí se o manžela, o sebe, o děti a zároveň si odmítá připustit tvrdou realitu. Zatímco si dva kozáci z její osobní stráže zašívají obálky s dopisy pod lampasy, Nicky se realitě začíná podřizovat.
Duma mezitím vyslala své zástupce z Petrohradu do Pskova. Mají jediný úkol. Vrátit se s podepsanou abdikací. Jsou to Vasilij Šulgin a Alexander Gučkov.
Krátce po 15:00 vyjde car ze svého soukromého kupé a v ruce drží dva manifesty na telegramových blanketech. Jeden pro Rodzjanka a druhý pro Alexejeva. Praví se v nich, že Mikuláš II. z vlastní vůle abdikuje, korunu předává svému synovi Alexejovi a regentem ustanovuje, do doby plnoletosti mladého careviče, svého mladšího bratra velkoknížete Michaila.
Nicky, který ještě v noci zvažoval, že by mohl s Němci uzavřít okamžité příměří (což by císař Wilhelm II. uvítal s velkou radostí, protože by mohl všechny síly napnout na západní frontu) tak dal přednost své zemi a svému vlastenectví, před osobními zájmy. Kdyby se rozhodl pro opak, a uvolnil tak sobě věrné jednotky na frontě k potlačení povstání v Petrohradě a dalších velkých městech, nastal by zřejmě masakr. A to si Nicky nedokázal vzít na svědomí.
Z následujících událostí je však patrno, že stále doufal. Stále věřil. Možná očekával zázrak. Krátce před odesláním obou telegramů mu generál Ruzskij sdělil, že do Pskova právě míří dva zástupci Dumy. Již zmínění Šulgin s Gučkovem. Car si tedy vyžádá oba telegramy zpět a čeká.
Mezitím, co všichni čekají na příjezd obou mužů, zapřede Nicky rozhovor se svým osobním lékařem. Táže se jej na stav syna Alexeje a chce slyšet odpověď na otázku, zda se jeho syn někdy z hemofilie zcela vyléčí. Doktor sdělí Nickymu krutou pravdu, že se to nikdy nestane. Tato informace přiměje Nickyho změnit původní text svého abdikačního manifestu. Rozhodne se korunu předat nikoli svému synovi Alexejovi, ale místo něj určí za svého nástupce mladšího bratra Michaila.
Nickyho rozhodnutí bylo krajně kontroverzní. Jednak proto, že dle ruských zákonů si panovník nemůže vybrat svého nástupce a v případě abdikace vždy koruna přechází na prvního v pořadí nástupnictví, a jednak proto, že své rozhodnutí s Michailem vůbec nekonzultoval. Postavil jej před hotovou věc.
Poté se šel Nicky projít na nádraží a během své procházky, zhruba ve 21:45, uviděl, jak se blíží lokomotiva. Přijížděl vlak, který přivážel zástupce Dumy.
V salonním voze se nejprve u svého stolku usadil car. Naproti Nickyho usedli Šulgin s Gučkovem. Po pravici cara se postavil ministr carského dvora hrabě Woldemar Freedericksz. Z protějšího rohu místnosti vše pozoruje generál Ruzskij, jeho pobočník a carův osobní lékař Fjodorov. Car mlčí. Čeká. Atmosféru ledového ticha prolomí až Alexander Gučkov. Gučkov mluví velmi dlouze, květnatě, obsáhle. Děkuje carovi za vše, co pro Rusko udělal, chválí všechny Romanovce, oceňuje carův zápal pro válku a jeho obětování se ve prospěch Ruska. Postupně se dostává k popisu situace v Petrohradě, v Dumě, v sovětu a v armádě. Po takhle dlouhém úvodu, který Nicky poslouchá bez jediného slova či jediného gesta, se Gučkov konečně dostane k tématu abdikace. Hlas se mu začne třást. Něco jiného je volat po abdikaci cara v Dumě a něco jiného je říct o nutnosti abdikace carovi do očí. Když Gučkov konečně dokončí svůj monolog, car, aniž by reagoval na cokoli, co Gučkov řekl, pronese, zjevně dopředu připravená slova: "Rozhodl jsem se, pánové, vzdát trůnu. Celý den jsem si myslel, že se ho mohu vzdát ve prospěch syna. Nyní jsem toto rozhodnutí změnil a abdikuji ve prospěch bratra Michaila. Doufám, pánové, že chápete, co asi jako otec prožívám." Po těchto slovech car odešel, a když se po chvíli vrátil, měl již v ruce připravený podepsaný manifest.
Během carovi nepřítomnosti probíralo osazenstvo salonního kupé svůj šok. Šok v podobě abdikace ve prospěch bratra. Politici i generálové se bojí, jak na něco takového bude reagovat Duma a lid. Gučkov a Šulgin se mezi sebou hned v tichosti domlouvají, že abdikaci Michaila musí zajistit hned zítra.
Text Nickyho manifestu ukazuje, jak car uvažoval a jak nehleděl na zájmy své ani své rodiny.
Nickyho manifest: "Ve dnech velikého boje s vnějším nepřítelem, snažícím se téměř tři roky porobit naši zemi, ráčil Hospodin seslati na Rusko další těžkou zkoušku. Vypukly vnitřní, lidové nepokoje a hrozí, že se zhoubně odrazí na průběhu nelítostné války. Osud Ruska, čest hrdinné armády, blaho lidu a celá budoucnost naší drahé vlasti vyžadují, aby se válka dovedla stůj co stůj do vítězného konce. ... V dohodě s Dumou a ve snaze o co nejrychlejší vítězství jsme se rozhodli vzdáti se trůnu Státu ruského, jakož i svrchované moci. Postupujeme následnictví našemu bratru Michailu. ... Kéž Bůh stojí Rusku ku pomoci."
Po předání manifestu je car požádán, aby dokument nedatoval na půlnoc, ale na 15:00. A následně musí vykonat ještě poslední akt jako panovník. Jmenovat nového předsedu vlády. Zástupci Dumy navrhují Georgije Lvova. Car si jen povzdechne a pronese: "No, dobře, když Lvov, tak Lvov." A dokument podepíše. Posléze z vagonu odejdou zástupci Dumy.
V 1:00 ráno se vlak s Nickym vydá na zpáteční cestu do Mogileva. Car se chce rozloučit s armádou. A také se chce uklidnit a srovnat si myšlenky, než se setká s Alix.
Krátce po odjezdu ze stanice v Pskově si Nicky zapíše do deníku: "Kolem je jen zrada, zbabělost a lež."
3. (16.) březen 1917
Krátce po osmé hodině ranní přijíždí Nicky vlakem do Mogileva. Car chce ještě jednou pozdravit svou armádu.
Generálové a vyšší důstojníci čekají nastoupení na peróně. Car si nechá nejprve zavolat do vlaku náčelníka štábu Alexejeva a generálové tak v mrazu musejí čekat i nadále. Asi po hodině vyjdou oba z vlaku. Dle vzpomínek jednoho důstojníka přijel úplně jiný člověk. Nicky byl pryč pouhé tři dny, ale na okolí působil, jakoby zestárl o deset let. Dnes již bývalý car má strhané rysy, unavený pohled a nažloutlou pleť. I tak se se všemi, jako ostatně vždy, pozdraví.
Po chvíli je car opět sám a má čas učinit ranní zápis do deníku: "Spal jsem dlouho a tvrdě. Probudil jsem se daleko za Dvinskem. Byl slunečný, mrazivý den. Četl jsem si dlouho v Juliu Caesarovi. V 8:20 jsem dojel do Mogileva. Všichni štábní důstojníci byli na peróně. V 9:30 jsem přešel do budovy."
Ve stejné době vyjel carův bratr Michail z Gatčiny do Petrohradu. Povolali jej tam zástupci Státní dumy. Až nyní se velkokníže dozvídá, že jej Nicky jmenoval následníkem trůnu. Tato informace jej zprvu rozzlobí. Něco takového v žádném případě nečekal. Michail samozřejmě neví, jak na tom Nicky byl. Netuší, jak Nickyho zcela odřízli od veškerých komunikačních prostředků a tedy s ním ani nemohl následnictví konzultovat.
Během dopoledne dorazili zpět do Petrohradu také Gučkov se Šulginem. Včera se jim podařilo zajistit jednu abdikaci a dnes mají usilovat o druhou. Michail si není abdikací zcela jist. Uvědomuje si, jaká panuje v Petrohradě nálada, avšak zároveň cítí dynastickou odpovědnost.
Situace ve městě je ale i nadále napjatá. Když Gučkov před palácem, ve kterém sídlí Státní duma, zmíní, že car abdikoval ve prospěch bratra, je rád, že se spasí útěkem do budovy. Rozlícený dav jej chce okamžitě lynčovat.
Ne. Ulice už Romanovce nechce. Žádného. Velkokníže se tak ocitne mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně stojí bývalý ministr války Beljajev a další představitelé armády v Petrohradě. Ti chtějí, aby Michail korunu přijal a postavil se do čela vojska, které porazí povstalce. Z druhé strany na něj tlačí politici v čele s Gučkovem, Šulginem, Rodzjankem a Kerenským. Takřka celé odpoledne stráví Michail posloucháním argumentů a zvažováním svého postavení.
To již informace o abdikaci pronikly až do Carského Sela. Alix jim nejprve odmítá uvěřit. Poté si nechá znovu zavolat velkoknížete Pavla a ten jí přinese Nickyho manifest. Teď již bývalá carevna je zděšena. Dlouho francouzsky šeptá: "Abdiqué. Abdiqué." Neví, co má dělat. Usedavě pláče.
Když se přeci jen trochu vzpamatuje, začne psát další dlouhý dopis pro Nickyho.
Dopis Alix: "Miláčku, duše mé duše. Ach, jak mi srdce pro Tebe krvácí! Je to k zbláznění, nevím absolutně nic, mám jen jakési hnusné zvěsti, které by člověka dovedly k šílenství. Tak ráda bych věděla jestli se k Tobě dnes dostali ti dva mládenci, které jsem poslala s dopisy. Proboha, mít alespoň řádeček od Tebe! Tento dopis Ti odevzdá žena jednoho důstojníka. Nic o Tobě nevím, nejspíš na tom nejsi o nic lépe než já. Srdce mi puká bolestí, když vzpomenu, jak jsi sám. Všechno bude, všechno musí být dobré. Pevně tomu věřím. Můj milý anděli, tolik Tě miluji a jsem stále s Tebou, v noci i ve dne. Dovedu si představit, co asi nyní prožívá Tvé ubohé srdce. Všichni se budeme být za naše Jasné Sluníčko, každý na svém místě! Právě tady byl Pavel a všechno mi vyprávěl. Tvůj čin naprosto chápu, můj hrdino. Vím, že jsi musel podepsat něco jiného, než na co jsi přísahal při své korunovaci. Známe se navzájem dokonale i beze slov a já přísahám, že Tě znovu uvidím na Tvém trůně, protože Tvůj lid a Tvá armáda Tě na něj znovu posadí ke slávě naší říše."
Alix si stále odmítala plně připustit, co se stalo. Není divu. Má za sebou deset nejhorších dnů ve svém životě. Dnů plných strachu, obav, stresu a bolesti. Teď chce již jediné. Aby se její milovaný Nicky vrátil.
Zatímco část politiků stále přesvědčuje Michaila, aby abdikoval, ve Státní dumě se mezitím formuje nová vláda. Carem včera jmenovaný premiér Georgij Lvov nemá prakticky žádnou možnost vybrat si ministry do své vlády. Ministry nominují jednotlivé frakce nejen v rámci Dumy. Jak vidno, již v den vzniku první vlády nové ruské republiky, bylo zaděláno na budoucí problémy. Předseda vlády měl jen slabou pozici a nedokázal věčně rozhádaný kabinet zvládnout.
Navíc se ministrem spravedlnosti, a později i války a námořnictva, stal Alexander Kerenský. Eser Kerenský byl dominantní osobností a obvykle to na jednání kabinetu vypadalo tak, že právě on je předsedou vlády. Kerenský však měl touto dobou jiné starosti. Musel přesvědčit Michaila, aby se vzdal trůnu. V opačném případě hrozilo, že ulice novou vládu smete.
V 18:00 se Michail nechal definitivně zlomit.
"Tím, že přijmete trůn, nezachráníte Rusko. Vím, jaká atmosféra vládne v masách. Všichni jsou ostře proti monarchii. Nemám právo vám tajit, jakému nebezpečí se vystavujete vy osobně, převezmete-li moc. Neručím za Váš život." Po těchto slovech Kerenského sklopil Michail zrak a takřka neslyšitelným šeptem pronesl: "Za těchto podmínek tedy nemohu."
Během podpisu abdikačního manifestu Michail usedavě plakal. Vláda Romanovců, která trvala více než tři století, skončila v podvečer 3. března 1917.
Ani to rozvášněné revolucionáře neuklidnilo a neuspokojilo. Ještě dnes večer schválí petrohradský sovět "Usnesení o zatčení Mikuláše II. a dalších členů dynastie Romanovců." Prozatímní vláda nebude mít odvahu postavit se rozhodnutí sovětu a rodinu internuje v Carském Selu.
To však Nicky ještě neví. Večer se ovšem dozví, že Michail abdikoval. A jak ukazuje večerní zápis v jeho deníku, tuto informaci bývalý car nenesl vůbec dobře.
Nickyho deník: "Alexejev přinesl poslední zprávy od Rodzjanka. Podle nich Míša abdikoval. Jeho manifest končí čtveřicí požadavků. Týkají se voleb do Ústavodárného shromáždění, které by se měly konat do šesti měsíců. Bůh ví, kdo mu nakukal, aby podepsal takovou hanebnost! V Petrohradě se situace už uklidnila, kéž by to tak pokračovalo dál."
Nicky ale dostane i dobrou zprávu. Zítra přijede jeho matka.
Další osudy
Od brzkého rána 4. (17.) března petrohradské ulice jásají. Byly zveřejněny abdikační manifesty Mikuláše II. a velkoknížete Michaila Alexanderoviče. Prozatímní vláda také vydala dekret o zrušení policie a četnického sboru. Na pořádek mají dále dohlížet občanské milice. Následovala další opatření. Došlo k odvolání všech gubernátorů. V prvních porevolučních týdnech také vláda rozhodla zrušení mnoha státních úřadů. Není třeba dodávat, že tato rozhodnutí byla pro další vývoj v zemi zcela zásadní. Uvrhla Rusko do celkové anarchie.
Předseda vlády Gregorij Lvov rovněž deklaroval, že Rusko setrvá ve válce až do vítězného konce. Díky tomuto ujištění se Prozatímní vládě dostalo takřka okamžitého uznání od Británie, Francie i Spojených států. Takřka ihned začalo docházet, k již dříve nastíněným, střetům mezi petrohradským sovětem a Prozatímní vládou. Sovět chtěl například pouhé dva po abdikaci cara znovu zavést v Rusku cenzuru, která byla razantně omezena po roce 1905. Na nátlak lidu však k tomu opatření nedošlo. Socialisté však ukázali, jak by rádi vládli.
V čem Prozatímní vláda nemohla nejen sovětu, ale především ulici ustoupit, byl zatykač a následná internace carské rodiny v Carském Sele. Stejně tak došlo k zatčení či uvalení domácího vězení na další členy rodů Romanovců.
Dopoledne 4. (17.) března, dostane Alix konečně první řádky od Nickyho. Alix telegram zulíbala z obou stran.
Nickyho telegram: "Děkuji Ti, dušinko. Už je mi lépe. Pán Bůh Vám všem požehnej. Něžně Tě miluji."
Dále car carevně oznámil, že jí později odpoledne zavolá. Teď však vítal matku. Nickyho zápis v deníku z tohoto dne se věnuje výhradně setkání s carevnou vdovou Marií Fjodorovnou:
Nickyho deník: "Ke dvanácté jsem jel na nádraží přivítat drahou matku, která přijela z Kyjeva. Odvezl jsem ji k sobě a obědvali jsme společně. Dlouho jsme seděli a rozmlouvali. K osmé jsem odjel na večeři k mamá a seděl jsem s ní do jedenácti hodin."
Kromě matky se Nicky setkal také s velkoknížetem Borisem Vladimirovičem, princem Alexanderem Oldenburským a několika dalšími přáteli. Touto dobou stále ještě doufá, že všichni brzy odjedou do Anglie.
Před večeří se Nickymu konečně podaří telefonicky spojit s Alix. Po tomto telefonátu mu Alix pošle dopis.
Poslední dopis, který Alix svému muži napsala: "Drahý, milovaný Poklade! Jaká to byla úleva a radost, když jsem uslyšela Tvůj milý hlas. Až na to, že bylo slyšet moc špatně a že teď všechny hovory odposlouchávají. A Tvůj milý telegram dnes... Baby se ke mě natahuje a prosí, abych Ti vyřídila, že Tě líbá. Všechny čtyři děti leží v zeleném pokoji ve tmě. Marie a já píšeme, není zde skoro vidět, poněvadž závěsy jsou spuštěné. Teprve dnes odpoledne jsem si přečetla manifest. Všude kolem jsou teď lidé zavíraní, samozřejmě důstojníci. Bůh ví, co se děje. Vojáci si teď sami volí velitele a chovají se nechutně. Nechci psát o všem, co se děje, tak je to odporné. Děti zatím neví o Tvém rozhodnutí. Bojím se jim to říct. Zatím to není nutné. Bůh Tě jistě stonásob odmění za všechna Tvá utrpení. Můj milovaný, anděli můj drahý, bojím se pomyslet, co všechno musíš vydržet. Je to k zbláznění. Raději o tom ani nebudeme psát. Není to možné."
Nicky si dopis přečte nazítří.
Náčelník štábu Alexejev, který dnes stále ještě neví o rozhodnutí petrohradského sovětu ze včerejší noci, jedná s Prozatímní vládou a snaží se zajistit, co nejrychlejší odjezd carské rodiny do Anglie. Až o dva dny později sdělí Lvov Alexejovovi, že to není možné.
7. (20.) března vydá Prozatímní vláda, prostřednictvím ministra spravedlnosti Kerenského, rozhodnutí "O zatčení a internaci bývalého panovníka Mikuláše II. a jeho manželky a dopravení bývalého panovníka do Carského Sela."
Kerenský to později obhajoval těmito slovy: "Petrohradská posádka Mikuláše nenáviděla. Vzpomeňte na můj projev na plenárním zasedání sovětu. Už tehdy se tam ozvaly požadavky, aby byl popraven a obraceli se přímo na mne. Řekl jsem jim, že nikdy nepřijmu roli Marata a Mikulášovu vinu vyšetří nestranný soud."
Vladimir Nabokov (otec spisovatele Nabokova), kancléř Prozatímní vlády, o dva roky později Kerenského rozhodnutí okomentoval následovně: "Byl zavázán uzel, rozťatý později v Jekatěrinburgu." Je pravdou, že toto rozhodnutí dostalo carskou rodinu do kleští a nebylo úniku.
8. (21.) března si Nicky zapsal do deníku: "Poslední den v Mogilevu. V 10:15 jsem podepsal rozkaz na rozloučenou s armádou. V 10:30 jsem se rozloučil s vyššími důstojníky. Doma jsem se rozloučil s kozáky z mého kombinovaného pluku. Ve 12:00 jsem přijal mamá a obědvali jsme. V 16:30 jsme se rozloučili. V 16:45 jsem odjel z Mogileva. Přišel se se mnou rozloučit dojemný zástup lidí. V mém vlaku mě doprovázejí čtyři členové Dumy. Je to těžké, bolestné, smutné."
Je to naposledy, co Nicky svou matku políbí a obejme. Členové Dumy dohlíží na jeho zatčení.
Ve stejnou dobu se o zatčení rodiny dozví i Alix. Do Carského Sela dorazí generál Lavr Kornilov a oznámí ji rozhodnutí Prozatímní vlády: "Vaše Veličenstvo, je mi smutnou povinností sdělit Vám, že jste zatčena."
Alix se musí rozloučit se svými věrnými vojáky. Každému vojáku, který ji v těchto těžkých dnech neopustil, věnuje Alix něco na památku. Svaté obrázky či jiné malé dárky. Vojáci je přijímají v kleče na jednom koleni a se slzami v očích. Poté následuje další loučení. Služebnictvu Alix oznamuje, že kdo dnes neopustí palác, bude také zatčen. Většina služebnictva přesto s rodinou zůstane. Večer Alix vše sdělí dcerám. Carevič Alexej se smutnou novinu dozví od svého milovaného vychovatele, Švýcara Gilliarda. Alix čeká noc plná slz. Ale ví, že zítra přijede Nicky. To je pro ni vše.
A opravdu. 9. (22.) března v 11:00 přijíždí carův vlak do Carského Sela. Na nádraží na něj čeká automobil, který jej dopraví k Alexanderovskému paláci.
V 11:45 zahlédne Alix ze svého okna, jak Nicky vystupuje z automobilu. Ač ji trápí nohy a nevydrží dlouho stát, teď se rozběhne. Běží chodbami paláce, běží dolů po schodech. Ve vstupní síni skočí Nickymu do náruče. Oba pláčou. Líbají se a pláčou. Komorník Volkov později vzpomínal, že nic dojemnějšího ve svém životě neviděl.
Když se oba uklidní, zajde Nicky navštívit děti. Po několika hodinách s dětmi chce jít poslední car na svou obvyklou procházku do parku. Ujde sotva pár kroků a zjistí, že dál nemůže. Nikdo nesmí opouštět palác. Bude moci navštěvovat pouze nejbližší zahradu.
Rodina je ale opět spolu. Navzdory všem okolnostem jsou šťastní.