Dnešní článek bude jiný, než všechny ostatní. Bude osobní. Napíši Vám, proč je podle mého názoru právě historie tím nejúžasnějším a nejzajímavějším oborem, kterému se můžeme věnovat.
Včera jsem dal na Twitter hru. Zapojilo se do ní více než dvě stovky z Vás. Zajímalo mě, kterou stranu, v několika známých válkách, od antiky až po 20. století, podporujete. Lépe řečeno, která je Vám sympatická. Vaše odpovědi jsem si pročítal a řekl si: "Historie je úžasná!"
Zajímal mě Váš názor na celkem devatenáct konfliktů. Od Peloponéské války, přes Třicetiletou válku či Americkou občanskou válku, až po střet Iráku s Íránem. A víte, co je opravdu fascinující? Jak převelice rozdílné Vaše odpovědi byly! To je kouzlo historie. Kouzlo, které nemá snad žádný jiný obor lidského poznání. Nelze mít ve fyzice vícero názorů na pohybové zákony či gravitaci. Prostě to tak je. V matematice je úplně jasné, že 5+5=10. Kdo tvrdí něco jiného, je blázen.
Ale jak interpretovat Válku růží? Byla "pravda" na straně Lancasterů nebo Yorků? Jindřich VI., Markéta z Anjou, Edward IV. či Richard III. jsou fascinující historické osobnosti, o kterých jdou vést nekonečné diskuze a to i za předpokladu, že všichni diskutující si o tomto konfliktu přečtou tutéž literaturu.
Do debat o historii si totiž promítáme sami sebe. To, jací jsme, jaké máme názory, jaké zastáváme hodnoty a jaké jsou naše životní postoje. A přesně toto se projevilo ve včerejší twitterové hře. Několik z Vás se ptalo, kdy bude vyhodnocení hry či jaké bude. Žádné nebude. Nelze přece určit, jestli má "pravdu" člověk, který podporuje v Napoleonských válkách Francii nebo člověk, který podporuje koalici vedenou Velkou Británií? Myslím, že každý, kdo mě delší dobu sleduje, ví, pro koho zde mé srdce plane. Ostatně, právě proto mám ve jméně "N.".
Samozřejmě, můžete mi oponovat, že jsou přece konflikty, kde je vše zcela jasné. Já si to nemyslím. Z tisíců válek, které byly za nám známou historii svedeny, mě napadá jen pár zcela jednoznačných konfliktů. Kupříkladu právě probíhající válka mezi Ukrajinou a Ruskem. Tady můžeme bez váhání a velkého spekulování říct: Je to konflikt mezi dobrem a zlem. Není vůbec pochyb, kdo je oběť a kdo agresor. Totéž lze říci například o Zimní válce mezi Finskem a Sovětským svazem. A ještě pár takových konfliktů bych v historii našel. Ale mnoho ne. Dokonce ani druhá světová válka není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Abychom tuto válku pochopili a poznali její příčiny, musíme se vrátit hluboko do 19. století. Projít nespočtem krizí, Velkou válkou, Versaillskou smlouvou, 20. a 30. léty. A na každou z těchto událostí může mít každý úplně jiný názor, přičemž jasně nelze určit, kdo má pravdu a kdo ne.
Na tomto místě je nutno podotknout, že i interpretace historie mají své jasné limity a ty je nutno, aby šlo vést diskuzi na adekvátní úrovni, dodržovat. Musíme vycházet z důvěryhodných zdrojů, číst knihy respektovaných historiků a sami si dohledávat, pokud to je možné, primární zdroje. Pokud toto dodržujeme, nepřekrucujeme fakta a respektujeme historické prameny, může začít něco tak úžasného, jako je debata o historii.
Ukázkovým falzifikátorem historie je současný prezident Ruska a válečný zločinec Vladimir Putin. Vždy si vybere několik bodů, které se mu hodí. Většinou se jedná o fakta. Následně však několik dalších, nehodících se faktů, vypustí a jiné úmyslně dezinterpretuje. Těmito kroky vytváří falešnou historii. Historii, která se nestala. Historii, která existuje jen v jeho bláznivých smyšlenkách. Tomuto, zcela úmyslnému, falzifikování historie je třeba se rázně postavit, uvést jednoznačná fakta a lži vyvrátit. O lžích se nediskutuje.
Zde se nachází i vysvětlení, proč v mých historických článcích nepíši o válkách či kontroverzních osobnostech. Jestliže píši o historii, vždy se držím jednoznačných faktů. Čerpám z knih uznávaných autorů a jakékoli tvrzení, které se mi byť jen trochu "nezdá", hned ověřuji.
Myslím, že teď již víte, proč se některým tématům úmyslně vyhýbám. Příkladem za všechny budiž Edvard Beneš. Vím, že o historický článek věnovaný Benešovi je velký zájem. Spousta z Vás mi o něj psala nejen pod tweety, ale i do soukromých zpráv. Nebyl by problém jej napsat. Dokonce by šlo napsat celou sérii. Nejprve Beneš jako ministr zahraničí, poté jako prezident, vůdce československého exilu a sérii zakončit rolí Beneše v únorovém převratu. Nepochybuji o tom, že takové články by měly obrovskou čtenost a obrovský dosah. Vím to. Jestliže bych historické články psal primárně pro velkou čtenost a velký dosah, již dávno bych "Benešovy články" sepsal. Nyní Vás však zklamu. Články na téma Edvard Beneš nikdy nebudou. Nejde ani tak o to, že bych nedokázal být objektivní. Zřejmě bych to dokázal. Avšak, v konečném důsledku, bych stejně musel vyjádřit názor. Nějak jej interpretovat. Postavit se na jednu stranu. A přesně toto jsem v mých historických článcích nikdy nedělal a ani dělat nebudu. Všechno, co jste zde až doteď četli a všechno, co budete číst, jsou fakta.
Ještě dodám, že ze stejných důvodů neplánuji psát o několika dalších, dodnes stále velmi živých tématech. Například o odsunu Němců z Československa či o válce v Jugoslávii. Stejně tak se neplánuji věnovat bitvě na Bílé hoře či Husitství.
Článek začal mým pohledem na fascinující historii, která je zcela otevřená nespočtu interpretací, a tímto také skončí. Do budoucna totiž zvažuji, že by se vedle dnes již klasických historických článků, mohly na mém twitterovém profilu objevovat pravidelně tzv. Historické disputace. Nadhodil bych nějaké zajímavé, kontroverzní a vícero interpretacím otevřené téma. Doplnil bych základní fakta a pohledy na toto téma. Následně by mohla začít diskuze, do které bych se průběžně zapojoval. Ale vždy až po nějaké době, abych diskutující neovlivňoval. Na takové platformě bychom mohli probrat i téma "Edvard Beneš" a to bez toho, aniž bych komukoli vnucoval svůj názor, jako ten jediný správný. Stále si nejsem jist, zda nakonec Historické disputace opravdu spustím a rovněž nevím, jak přesně by probíhaly. Uvidíme.
"Všechno, nad čím lze vůbec historicky uvažovat, a co lze zvažovat jako možné události budoucí, se již stalo v Rusku. Dvakrát."