Žádná konkrétní skupina obyvatel si od bolševiků nevysloužila tolik nenávisti, jako kulaci. Symbolizovali vše, co Lenin nenáviděl: Samostatnost, soukromé vlastnictví a nezávislost.
Úvodem je třeba říci, že dnešní článek nemá ambici vylíčit tragédii kulaků v Sovětském svazu v celém rozsahu. Není to totiž možné. Nestačilo by na to ani dvacet článků a možná ani celá kniha. Místo toho se zaměříme na pár konkrétních příběhů ukazujíc bolševickou zvůli.
Ruští bolševici začali likvidovat tradiční uspořádání venkova již pár měsíců poté, co se dostali k moci a v této snaze pokračovali až do konce 30. let. Na Ukrajině probíhalo přesídlování zemědělců dokonce ještě koncem let čtyřicátých. Stalin tedy jen navázal na činy Lenina.
Nenávist Lenina ke kulakům si dobře ukážeme na několika instrukcích, které horlivě uděloval čekistům:
"Nemilosrdná válka proti kulakům! Smrt jim!"
"Nemilosrdný masový teror proti kulakům, popům a bělogvardějcům. Všechny podezřelé zavřete do táborů!"
"Je nezbytné s největší energií, rychlostí a nemilosrdností potlačit povstání kulaků za pomocí vojenského útvaru z Penzy a konfiskovat veškerý majetek vzbouřených kulaků a všechno obilí."
"Vytvořte rukojmí z dětí kulaků. Ty budou ručit životem za přesné dodržení dodávek!"
A takto by šlo pokračovat dále. Lenin se pak velmi radoval z hlášení, které dostával:
"Těrská a Kubáňská oblast jsou dobyty. Vzbouřené stanice a vesnice jsou sprovozeny z povrchu zemského, obyvatelstvo deportováno: Muži do dolů na nucené práce, ženy a děti všude možně rozptýleny. Mrtvý a živý inventář je vyvezen či uhnívá."
"Za každou vesnici, ve které dojde ke vzpouře budeme užívat masového teroru. Za každého zabitého sovětského funkcionáře zaplatí stovky obyvatel těchto vsí."
A opět bychom mohli pokračovat dále. Bestialita, s jakou se bolševici pustili do neozbrojeného nepřítele, který se ničím neprovinil, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby splnil přemrštěné kontribuce a povstal až ve chvíli, kdy věděl, že buď zemře hladem nebo zastřelením, je nepochopitelná i s odstupem století. Výběrčí kontribucí, doprovázeni oddíly čekistů, se uchylovali k vraždění, bití, mučení, znásilňování žen a dcer zemědělců, vypalování vesnic či polí a braní rukojmích. A například v červnu 1921 rozkázal Tuchačevskij vyčistit lesy, ve kterých se kulaci ukryli, jedovatými plyny.
Bolševici však nepoužívali pouze čekisty či armádu. Dokázali rovněž skvěle využít ruské povahy, kterou v románu Běsi popsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij takto: "Naše učení je ve skutečnosti popírání cti a otevřeným právem na bezectnost lze Rusa nejsnáze s sebou strhnout.“
Na občanskou válku, kterou dokázal Lenin rozpoutat mezi obyvatelstvem vesnic, vzpomíná Alexander Jakovlev: "V mé vesnici Korolevo žil, podobně jako v ostatních vesnicích, jeden aktivista. Jmenoval se Fjodor Sudakov. Za občanské války stál v čele výboru chudiny. Pamatuji si na něho z kolchozních dob. Nikdo nikdy neviděl Sudakova pracovat. Za něho se hrbila jeho žena. Často ho vlekli domů opilého. A on se opíjel rád. Pochopitelné na cizí účet. Také rád pořádal mítinky. Chodil po vesnici a vyřvával: "My vás, vy vydřiduši, dorazíme!" Dokud se vyjadřoval abstraktně a prosazoval "stranickou politiku" jen slovy, lidé ho brali jako klauna. Je to ubožák, ale alespoň je nějaká legrace. Bylo však po legraci, jakmile později začal Sudakov vykřikovat jména. Ostatní jej za to bili. Byl to obnažený třídní boj. Tato pakáž pořádala na vsi ples. Z přítomných vybírali informátory, kteří se mimochodem chlubili, že mohou při svém "zvláštním postavení" prásknout kohokoli z vesničanů. Rolníci si pak před nimi dávali pozor a stranili se jich. Na podzim 1918 pak došlo k reorganizaci. V době, kdy se výbory chudiny staly špičkou vší politické, administrativní a hospodářské činnosti v životě vesnice, došlo k jejich přeměně na vesnické sověty, které uskutečňovaly mocenskou politiku ještě důsledněji."
Vesnice po celém Rusku tak ovládla ta nejnižší lůza. Šanci dostat se k moci využili lidé, kteří nic neuměli, byli líní opilci a jen přemýšleli, jak někomu uškodit. Právě takové potřebovali bolševici ze všech nejvíce.
Netrvalo to však dlouho a důsledky rozvrácení tradičního venkova se projevily naplno. Na podzim a v zimě 1920 se již výběrčím oddílům podařilo o potraviny, obilí a osivo okrást naprostou většinu rolníků. Ti během zimy spotřebovali své poslední, dobře ukryté, zásoby a na jaře 1921 začal v sovětském Rusku hladomor. Dle různých odhadů můžeme říci, že tento hladomor zahubil mezi jarem 1921 a začátkem sklizně v roce 1922, kolem pěti milionů lidí. Nejvíce pak v oblastech kolem řeky Don.
Celé sovětské velení v čele s Leninem, se ocitlo ve složité situaci. Vážně hrozilo, že nebude čím nasytit dělníky ve velkých městech a tito dělníci by se pak mohli vzbouřit. A právě v době největší krize dostal Lenin spásný nápad. Ukrást obilí ukrajinským rolníkům. A jak Lenin vymyslel, tak také učinil. Během pár měsíců odvezlo ukrajinské obilí do ruských měst více než 1000 vlaků. Zatímco hladomor v Rusku, který svou příšernou a destruktivní politikou vyvolali bolševici, ustával, na Ukrajině vypukl naplno. V následujících dvou letech zde hlady zemřelo takřka milion lidí. Již tehdy se Ukrajinci museli uchyloval ke kanibalismu, aby měli šanci přežít. V dnešní době je ukrajinský hladomor z let 1921-1923 zcela ve stínu velkého "holodomoru" z počátku 30. let. Avšak ani na necelý milion obětí z let dvacátých bychom neměli zapomínat.
Lenin, s velkou nechutí, musel přijmout fakt, že násilněná přeměna ruského venkova absolutně selhala a pokud se chce udržet u moci, musí od ní, alespoň na čas, ustoupit. Celkem zemřelo přes šest milionů lidí, došlo k rozvratu venkova a půdu neměl kdo obdělávat.
Ruské rolnictvo a rolnické Rusko však ještě nebylo zcela zničeno. Bude, vystrašené a s velkými obavami, přežívat dalších deset let, než se do něj naplno pustí Stalin. A ten, na rozdíl od Lenina, již dílo dotáhne do konce a tím zlikviduje poslední pozůstatek starého Ruska.