V minulém článku jsme se dostali do roku 1923, kdy bolševikům v důsledku hladomorů nezbylo než s akcemi proti kulakům na čas přestat. Nyní však přichází na scénu Stalin a chce "dílo" dokončit.
Druhá polovina 20. let 20. století byla v Sovětském svazu dobou strachu. Na první pohled nastalo po časech války a následné občanské války ticho a klid. Ale všichni cítili, že se něco vznáší ve vzduchu a tento klid je pouze dočasný. Největší obavy měli právě zemědělci.
Stalin v průběhu 20. let vytrvale upevňoval svou moc, přičemž je nutno poznamenat, že jeho tehdejší moc a pozice nebyla ani zdaleka tak jistá a pevná, jak se nám z dnešního pohledu může zdát, a systematicky se připravoval na uskutečňování svých plánů. Na rozdíl od Lenina byl Stalin mnohem větší pragmatik a uvědomoval si, že úplná změna společnosti, kterou chtěl Lenin provést během pár let, se musí provádět postupně a důsledně: Nejprve vytvořit po celé zemi buňky OGPU (předchůdce NKVD), zajistit si nejen ve všech velkých městech či městečkách své agenty a donašeče, ale vhodné agenty najít na každé vesnici po celém SSSR, v každém větším domě mít svého domovního důvěrníka a takhle by šlo jmenovat jednotlivá opatření dlouho.
Hlavním cílem bylo vytvořit celkovou atmosféru strachu. Atmosféru, ve které se všichni budou bát mluvit proti vládě, a už vůbec si nedovolí cokoli proti vládě činit, protože nikdo neví, zda osoba, se kterou hovoří, není agentem provokatérem. O něco podobného se snažila již carská tajná policie, jejíchž metody Stalin dobře znal. Avšak, Stalin a komunisté, kterými se obklopil, byli mnohem schopnější a důslednější, než carští úředníci a již na počátku 30. let mohl Stalin pokročit ve svých plánech kupředu. A protože stejně jako Lenin pociťoval největší nenávist k soukromým zemědělcům, začal právě zde.
V listopadu 1929 přijalo ÚV usnesení: "O pokračování v rozhodném boji s kulakem a za vymýcení kořenů kapitalismu v národním hospodářství." Následně v lednu 1930 byla vytvořena speciální komise, která dostala za úkol vytvořit metody a postupy rozkulačování.
Komisi dostal na starost Vjačeslav Molotov a soudruzi se hned pustili do práce. Po pár dnech již poslali Stalinovi první návrhy: "V nejbližších dvou měsících (v únoru a březnu) při realizaci vysídlení do vzdálených oblastí SSSR a deportací do táborů, hodlá tajná policie podle našich odhadů uvěznit 60 000 lidí a vysídlit 150 000 usedlostí. Ve vztahu k nejzuřivějším kontrarevolučním elementům se nesmíme vyhýbat použití největší míry represí. Místa dalších jednotlivých deportací: Sever - 70 000 rodin, Sibiř - 50 000 rodin, Ural - 25 000 rodin, Kazachstán - 25 000 rodin. Jde o neobydlené kraje vhodné pro využití deportovaných na zemědělské či lesnické práce."
V dalších týdnech následovalo usnesení: "O opatření k likvidaci kulackých hospodářství v oblastech plně zkolektivizovaných." Posléze komise vytvořila jednotlivé kategorie kulaků, které určovaly, k jak velkým represím má v konkrétních případech dojít: 1. kategorie - Zavřít do gulagů, 2. kategorie - Deportovat do výše zmíněných oblastí, 3. kategorie - Ponechat na místě a nechat pracovat v kolchozech.
Velkou část "černé práce" za OGPU odvedli místní. Většinou se jednalo o vesnickou chudinu, která sama žádný majetek neměla, a léta se těšila, až se úspěšnějším sousedům "pomstí". To způsobilo, že vystěhování kulaků probíhalo mnohem násilněji, než bolševici předpokládali. Vyháněným kulakům například vesnická chudina neumožňovala vzít si sebou jakékoli teplé oblečení a kulaci pak cestou na sever či Sibiř umírali nejen hladem, ale i zimou. Dalším průvodním efektem bylo, že se jednotlivé místní buňky OGPU předháněly, kdo vysídlí více kulaků. Celkové počty vysídlených tak byly výrazně vyšší, než jaké předpokládala komise ÚV. Ve vlacích mířících na Sibiř tak nebylo prakticky žádné místo. Lidé stáli celé dny namačkaní na sebe. Stejně tak příděly jídla odpovídaly plánovaným a nikoli skutečným stavům vysídlenců.
Aby sovětské velení vysvětlilo masové přesuny obyvatel a rozkulačování, sovětské veřejnosti, spustilo v tisku štvavou kampaň proti kulakům. Usnesení ÚV z 30. září 1930 například zmiňuje: "1. Zveřejnit údaje o škůdcích v produkci masa, ryb, konzerv a zeleniny v tisku. 2. Zveřejnit články poukazujících na to, že se jedná o činnost kontrarevoluční tlupy a že tato činnost byla dosvědčena. A že všechna opatření byla přijata, aby tito záškodníci nemohli dále působit neblahé důsledky. 3. Zveřejnit rozsudek o zastřelení škůdcovské tlupy." Stalin tak dokázal vyřešit hned dva problémy naráz. Jednak osvětlit, proč dochází na vesnicích k takovým změnám a násilí a jednak svést všechny neúspěchy sovětského hospodářství na kulaky. Tato metoda se Stalinovi zalíbila a později ji častokráte zopakoval.
Tisková kampaň probíhala celý podzim a zimu roku 1930 a podařilo se jí vytvořit z kulaků ty největší zloduchy. V této atmosféře pak již bylo jednoduché, a takřka žádoucí, aby ÚV následně v březnu 1931 vydal unesení: "O likvidaci kulaků jako třídy".
Na jaře 1931 bylo během pouhých pár měsíců deportováno na Sibiř a do Kazachstánu více než milion lidí. Dle rozhodnutí zvláštní komise byli rozptýlení do malých osad a každou osudu hlídalo pět střelců zvláštní ostrahy. Ve skutečnosti se tak jednalo o rozsudek smrti. Lidé totiž neměli takřka žádnou šanci přežít. Neexistovala zde elementární lékařská péče, příděly jídla byly minimální, ulovit si zde nebylo prakticky co, v létě šílená horka, v zimě mrazy a ještě na ně byly uvaleny tvrdé pracovní normy, které nešlo dlouhodobě vydržet. Veškeré pokusy o protesty či povstání byly marné. I když se některým kulakům podařilo utéct, stejně byla jen otázka času kdy a jak zemřou. Všude kolem byly planě, nebylo si kde obstarat potravu a jak je zmíněno výše, celý SSSR byl protkán sítí agentů, kteří stále bděli.
Není možné odhadnout, kolik kulaků bylo vysídleno, kolik zavražděno, kolik bylo posláno do gulagů či kolik zemřelo v vyhnanství. V každém případě šlo o miliony deportovaných lidí a je třeba mít na paměti, že drtivá většina z nich nepřežila, protože neměla šanci přežít.
Kompletní likvidace ruského rolnictva a zavedení systému kolchozů a sovchozů, vedla již o rok později, v roce 1932, k hladomoru, který postihl SSSR a nejvíce Ukrajinu. Právě ukrajinské obilí totiž Stalin ukradl, aby dokázal vyřešit nedostatek jídla v rozkulačeném Rusku.