Za kolébku fašismu je dnes považována Itálie a za kolébku nacismu zase Německo. Z hlediska názvosloví je to zajisté pravda, avšak fakticky vzato se první fašistické, masivně lidové, organizované a antisemitské hnutí objevilo v Rusku.
V důsledku katastrofálního vývoje a následné porážky v rusko-japonské válce z let 1904-1905, propukla v Rusku revoluce. Trůn Mikuláše II. se sice otřásal v základech, avšak díky chytrým ústupkům a vydatné pomoci premiéra Sergeje Witteho carský režim tuto zkoušku ustál.
Revoluce, ač neúspěšná, byla ovšem velmi násilná. A to z obou stran. Revolučně naladění dělníci, burcovaní socialistickou propagandou napadali majitele továren a podpalovali jejich domy. Revoluční rolníci zase útočili na velkostatkáře a zapalovali jejich statky. Odveta represivních složek ruského státu byla krutá a brutální. Kozáci pořádali nájezdy na vzbouřené vesnice, pálili rolníkům úrodu, znásilňovali všechny ženy ve vesnicích a muže vraždili. Vypadalo to, že spirála násilí snad nikdy neskončí a Rusko se zhroutí. Byly to však právě výše zmíněné ústupky Mikuláše II. a tvrdé represe, které dokázaly revoluci, alespoň na čas, zastavit.
V této době, a v reakci na revoluci, zakládají Alexander Dubrovin a Vladimir Puriškevič hnutí jménem Svaz ruského lidu. Oponovalo prakticky všemu. Pokroku, reformám, liberálům, socialistům a především židům. Založili si vlastní noviny a systematicky začali mezi ruským lidem šířit propagandu, že za revolucí a pokusem svrhnout cara stojí židé. Židé prý mohou za všechno zlé, co se v posledních letech stalo v Rusku. Dokonce i za hladomor, který postihl Rusko v letech 1891-1892.
Masivní mediální kampaň, podporovaná ruskou vládou a financovaná ruskými ministerstvy vnitra a financí slavila nebývalý úspěch. Za pouhý rok vzniklo po celém Rusku tisíc poboček hnutí a do jeho řad vstoupilo na 300 000 lidí. Později toto číslo naroste ještě o dalších 50 000 lidí. Zajímavá je rovněž členská struktura. Zatímco vedení hnutí tvořila společenská elita, základnu tvořili kriminálníci. Často šlo o neúspěšné rolníky, chudé měšťany, ale také o nižší úředníky či policisty.
Když se Svazu ruského lidu podařilo vybudovat toliko potřebnou vnitřní organizaci a vytvořit ve společnosti adekvátní protižidovskou základnu, pustili se do akcí. Hned na samém počátku činnosti Svazu, v listopadu 1905, proběhlo po celém Rusku na 700 pogromů.
Pogromy sice byly v té době v carském Rusku něčím, lze-li to takhle vůbec říci, normálním. Avšak, byl zde jeden zásadní rozdíl. Běžně šlo o místní nenávistné vzplanutí lidu. Antisemitský lid si zkrátka našel nějakou vhodnou záminku. Kupříkladu se jeden žid dopustil nějakého zločinu, místní deník to prezentoval tak, že skupina zdejších židů zločinně tyranizuje město, a lid se následně "spravedlivě" rozvášnil na všechny židy.
Nechci vůbec zlehčovat tyto, bohužel běžné, pogromy. Ovšem, rozdíl mezi těmito pogromy a pogromy, které páchal Svaz ruského lidu, byl v organizovanosti. Právě v této organizovanosti a systematičnosti je onen zmíněný fašismus. Svaz ruského lidu totiž pogromy plánoval. A to tak, že velmi důsledně. Vedení hnutí vytipovalo dopředu vhodná města, ve kterých žije početná židovská menšina, vybral termín pogromu, o tomto termínu informoval členy hnutí, kteří měli pogrom spáchat a ti se následně vypravili do zvoleného města. Po příjezdu do města začali podněcovat místní v útoku na židy a vždy se našlo dostatek lidí, kteří se ke Svazu ruského lidu připojili. Mnozí čistě kvůli svému vlastnímu antisemitismu, jiní v touze po židovském majetku.
Nejstrašlivější pogrom se odehrál v Oděse. Při útoku na tamní židovskou populaci bylo 800 židů zavražděno, 5000 zraněno a tisíce židovských rodin přišlo o střechu nad hlavou. Ve většině případů doslova. Další židé byli vyhnáni.
Premiér Sergej Witte sice nařídil vyšetřování tohoto strašného zločinu, ale když se přišlo na to, že během pogromu pomáhala Svazu ruského lidu místní policie, dodávala mu zásoby vodky, aby byli členové hnutí patřičně posilněni alkoholem, a ještě jim dávala tipy, kam se ve městě židé ukrývali, dospěla vláda k rozhodnutí, že bude nejlepší se případem dále nezabývat. Vláda, dvořané, církevní hodnostáři, obchodníci, průmyslníci, ti všichni se i po událostech v Oděse postavili za Svaz ruského lidu a tím de facto do budoucna odsouhlasili a posvětili všechny jejich další akce. Pogromy pokračovaly v Tomsku, Simferopolu, centrálním Rusku, ale i na Sibiři. Vlna pogromů se prohnala prakticky celou zemí.
Nenávistné a vražedné útoky nebyly zaměřeny zcela výhradně na židy, ale také na socialisty, liberály či jakékoli jiné odpůrce carského režimu. Bojůvky Svazu ruského lidu procházely dělnickými čtvrtěmi a když potkaly člověka s rudou páskou na paži, začaly jej mlátit. Pokud se na místo útoku seběhlo vícero dělníků, aby svému napadenému kolegovi pomohli, někdo ze Svazu ruského lidu se rozběhl pro policii, aby rázně zakročila. Ta přispěchala na místo a obránce zatkla. Mnoho dělníků kvůli tomu skončilo ve vězení.
Závěrem ještě dodám, že v carském Rusku, již dva roky před revolucí roku 1905, vyšly tzv. Protokoly sionských mudrců. I za tímto dílem, které rozdmýchávalo antisemitismus po celém světě ještě desítky let, stojí tajná carská policie, které se říkalo Ochranka.
Svaz ruského lidu, první fašistická organizace na světě, byl rozpuštěn po únorové revoluci roku 1917. Alexander Dubrovin, zakladatel hnutí, byl údajně zastřelen Čekou v dubnu 1921. O datu jeho úmrtí se však stále vedou spory a je dokonce možné, že popravčí četě unikl.